Heaven Unexpected - překlad

Heaven Unexpected

by Folle

https://www.fanfiction.net/s/4493945/1/Heaven-Unexpected

Celý večer sledovali západ slunce z vrcholu monumentu a teď jen chvíli po setmění šli Naruto a Sakura domů. Byl začátek jara a vzduch byl nasycen vůní mladých květin. Bylo to trochu skličující, skoro zlověstné ve své sladkosti. Držel ji volně za ruku a ona se kvůli něčemu bála, skoro jakoby ta volnost byla předehra toho, co má přijít a víc než cokoliv teď chtěla sílu, aby jí připomněla, že je stále tady, že ještě neodešel.

Došli k jejímu domu, ale Sakura nechtěla, aby odešel. Zastavila se a Naruto, když si toho všimnul, se zastavil také.

„Opravdu nechápu, proč s tebou nemůžu jít.“ Řekla mu. A není to poprvé.

„Sakura-chan.“ Uslyšela jemnou kritiku v jeho hlase. „Vše bude v pořádku.“

„Ale budeš pryč celý měsíc a Tsunade-shishou mi ani nechce vysvětlit, o co v té misi jde. Proč všechna ta tajemství?“

Naruto vydechl a na chvíli se podíval jinam.

„Kakashi-sensei a Yamato-taicho tam budou se mnou. I Shikamaru.“ Pokusil se Naruto zmírnit její obavy, ale Sakura si přála, aby se na ní Naruto při tom podíval.

„Víš, jaký jsi.“ Píchla ho do žeber, možná trochu moc. „Prosím, zbytečně neriskuj.“ Skoro ho žadonila a cítila se za to směšně, ale potřebovala to od něj slyšet.

Naruto se na ní znovu podíval přímo do očí.

„Slibuju, že se vrátím.“ Řekl s veškerou vážností. Sakura začala uklidněně přikyvovat, ale pak Naruto dodal. „Bez žádného zranění, co by si vyžadovalo závažnou operaci.“ Šklebil se uličnicky, ale Sakura se neusmála.

„Naruto, tohle není vti-“ Nedokončila větu, protože si ji Naruto přitáhl a ona se nemohla pořádně nadechnout, jak ji pevně držel.

„Promiň.“ Zamumlal do jejích vlasů. Sakura přikývl, zavřela oči a pokusila si zapamatovat jeho vůni. Drží ji tak pevně, protože se taky bojí?

Tak tam na chvíli zůstali, dokud jeho sevření trochu nepolevilo, a když se pořádně nadechla, zašeptala mu: „Zůstaneš dnes u mě?“

Nikdy se ho na to dřív nezeptala.

Trochu se od ní oddálil a překvapeně se na ni podíval. Sakura hleděla do jeho očí, věděla, že se jí chce zeptat, jestli si je tím jistá, ale nemyslí si, že má na to právo. Ale stejně se mu to pokusila vysvětlit.

„Pamatuješ si, když…“ Zaváhala. „Když Jiraiya-sama zesnul,“ Sakura si všimla smutku v jeho očích, který se vždycky i po těch letech objeví, když někdo Jiraiyu zmíní, a proto radši rychle mluvila dál. „a Tsunade-shishou byla…Nechci to taky zažít. Nechci toho litovat.“ Sakura se zprudka nadechla a doufala, že Naruto ví, co se tu opravdu snaží říct, že nechce ničeho litovat, až ho pošle na tu misi.

Ale Narutova mise, i když jí o ní moc neřekli, určitě nemůže být tak nebezpečná, jako byla ta, na které Jiraiya zemřel. Tak proč se nemůže zbavit toho chladného prázdného pocitu v žaludku, i když se přesvědčuje, že se nic nestane? Protože se nemůže nic stát, je to Naruto. Vždycky se vrátí. Je prakticky nezničitelný.

Ale i tak.

Po smrti Jiraiyi, sledovat Tsunade potichu pracovat den za dnem, a pak ji slyšet plakat na chodbě hned po tom, co zamítla Sakuru a Shizune, bylo těžké a naučilo to Sakuru, že můžete něco odkládat a popírat jen tak dlouho, dokud to už není na vás to popírat a odkládat.

„Dobře.“ Souhlasil nakonec Naruto a rychle ji políbil.

Další ráno se Sakura probudila za zvuku Narutova oblíkání. Ležela na svém břiše. Zvedla se na své lokty a sevřela zamotanou přikrývku na svůj hrudník. Po pár minutách si Naruto stále nevšimnul, že je vzhůru a ona si užívala ten pohled na to, jak Naruto při koncentraci vyplazuje jazyk, když se snažil zapnout zip od bundy. Sakura zazívala a jejím náhlým nadechnutím si získala jeho pozornost.

„Dobré ráno, Sakura-chan!“ Pozdravil jí zpěvným hlasem. Sakura se na něj lehce usmála, když poklekl k posteli a obličejem se přiblížil k tomu jejímu.

Způsobem, jakým se na ni díval, docílil toho, že se trochu zachvěla, skoro se až cítila plaše. Letmo ji políbil na ústa, a pak přikývl, jakoby schvaloval, jak chutná.

„Pojďme se vzít.“ Prohlásil šťastně, až zasněně, jakoby ho to napadlo až teď.

„Dobře.“ Souhlasila.

Naruto byl překvapený a Sakura věděla proč, protože ona byla taky trochu překvapená, jak mu dokázala tak lehce odpovědět. Nebylo to zrovna tak, jak si představovala, že to bude vypadat, až ji někdo požádá o roku, ale Naruto je něco, co nemůže odkládat, něco, co nemůže popírat. Jak může říct ne? I tak, i když to není správná příležitost, pocity jsou pravé. Sakura byla konečně šťastná a spokojená a ten ledový mráz ze včerejší noci zmizel. To, jak se cítí dnes ráno, tak se chce cítit i nadále.

Sakura je odměněna pohledem na Narutovy oči, které se tak rozzářily, že to nikdy nezapomene. Naruto vystřelil na nohy, zavyl a začal se smát. Sakura sledovala proti ranními světlu jeho pohybující se siluetu, a pak ji zvedl z postele a políbil ji. Sakura ho jednou rukou tahala za vlasy, zatímco se tou druhou snažila držet přikrývku kolem sebe.

Dívka se odtáhla, aby se mohla nadechnout a začali se na sebe stupidně usmívat.

„Měl bys radši jít, nebo Kakashi-sensei nebude jediný, kdo přijde pozdě.“ Řekla mu.

„Jasně.“ Řekl, ale sám se nepohnul a dál se na ni usmíval.

Sakura se zasmála.

„Naruto.“ Varovala ho.

Najednou se začal pohybovat a položil ji zpět na postel.

„Fajn fajn, už odcházím.“ Sebral si svůj vak ze země a vyrazil ke dveřím, zatímco ji sledoval.

„Měsíc.“ Řekl, usmívajíc se od ucha k uchu.

„Měsíc.“ Potvrdila, sedíc v tureckém sedu na matraci. Bylo jí jedno, že je kolem ní peřina hrozně obtočená, to ji bude zajímat o moc, moc později.

Opustil místnost a po chvíli Sakura slyšela bouchnutí domovních dveří. Sakura si povzdechla a uvědomila si, že by se měla nejspíš jít osprchovat. Jenže, než stihla pobrat sílu k tomu, aby opustila postel a s tím i jeho lehkou vůni, Naruto se najednou u ní objevil a obtočil kolem ní ruce v těsném objetí.

„Počkej na mě.“ Zašeptal a znovu zmizel.

Měsíc uběhl, jak to měsíce dělávají, naplněn všedními šichtami v nemocnici, nákupy oblečení a potravin a trénováním, i když je Sakura trochu znepokojená a bez dechu, když přestane přemýšlet nad tím, co konec měsíce přinese.

Ino ji samozřejmě nemilosrdně škádlila, protože ona věděla. Se Sakurou se tomu někdy hihňaly, a vždy, když Inino škádlení přišlo, nedokázala být naštvaná a otrávená.

Ke konci měsíce se Sakura začala být neklidná, někdy se dokonce po probuzení cítí nemocně. A onemocnění by bylo hrozné zakončení měsíce, nemluvě o tom, že by byla nemocná, až se vrátí Naruto domů. Ale protože nebyla ta její nevolnost stálá, mohla chodit trénovat, případně dělat cokoliv, co chtěla, navíc nezdálo se, že by to někdo jiný chytil, takže to nakonec svalila na nervozitu a odsunula své obavy stranou. Protože nervozita? Je to Naruto. Ne, není nervózní.

Měsíc se přehoupl na pět týdnů. Sakuru to moc netrápilo. Někdy se mise prostě trochu prodlouží. Vrátí se, až se vrátí a ona věděla, že to musí být každým dnem.

Pět týdnů se brzy přehouplo na šest a šest týdnů na sedm bez nějaké zmínky o Narutovi nebo zbytku týmu. Její nervy byly na pochodu a nevolnost už se stala součástí jejího denního pořádku. Jezení bylo těžké, ale i tak byla vždy hladová.

Ino byla dobrou kamarádkou, dělala Sakuře společnost a pomáhala jí uklidnit její mysl, kdykoliv měly volno. Navíc, Shikamaru je Ininým blízkým přítelem, takže obě se zajímaly o výsledek mise. Stejně, obě věděly, že to není to samé. Takže Ino se drží, zatímco nechává Sakuru trochu vyšilovat. Ale ne moc, protože je to Naruto. Vrátí se.

Na začátku osmého týdně se Sakura pozvracela, než stihla vůbec posnídat. Moc toho ale není, protože její žaludek byl úplně prázdný, když jí začalo být špatně. Stejně jde na svou šichtu v nemocnici a cítila se i vcelku dobře, když se pořádně napila.

Směna jako každá jiná. Nakonec byla unavená a vyhladovělá, ale když měla jít konečně domů, objevil se v čkárně naléhavý případ. Protože je Sakura jedna z nejzkušenější mediků, projde si svou cestu skrze chaos, aby mohla obnovit pořádek, protože to je to, co ona dělá…

Je to Kakashi-sensei? Je. Je!

Yamato-taicho a Shikamaru ho doslova vláčí mezi sebou, ale jak se Sakura sama přesvědčila, byl stále při vědomí. Podívala se okolo, aby našla jediného člena týmu, kterého ještě neviděla, zatímco rozdávala rozkazy sestřičkám a nechala nachystat operační sál čtyři. Sice neví, zda Kakashi vlastně potřebuje operovat, ale aby ho mohla prohlédnout, potřebuje ostatní lidi dostat pryč. V každém případě, je téměř jisté, že se o něj bude muset někdo postarat, pokud musí být nesen.

Lidi začali odcházet splnit její rozkazy, ale stále neviděla žádný náznak zářivých blonďatých vlasů. Přesvědčovala se, že je to dobré znamení, protože ji sliboval, že nebude potřebovat operaci, až se vrátí. Takže možná tu prostě jen není. Jenže to by nebyl Naruto, kdyby nepomohl svým přátelům. A když je teď už dostatečně blízko, není pochyb, že budou potřebovat pomoc. Shikamaru s Yamatem byli vyčerpaní a jedna Shikamarova ruka byla obvázaná špinavým obvazem, skrze který prosakovala krev. Ne, Naruto by je nikdy nenechal jít samotné.

Takže pokud tu není s nimi, kde je? Není možné, že by-

Přestala nad tím přemýšlet, její prioritou je pomoci těmto mužům jako medička. Došla k nim, připravena, že začne hned pracovat, ale první slova, která vypustila ze svých úst, nebyla zrovna to, v co doufala.

„Sensei, kde je Naruto?“

Kakashi se na ni jen podíval a ona čekala na pohyb pod jeho maskou, kde by se zformoval jeho úsměv, kterým se na ní vždy usměje, když jí chce říct, že bude vše v pořádku. Jenže, toho se nedočkala.

Rozhozená se otočila na Shikamara. Ten se od ní radši odvrátil.

Ne, ne, ne. Sakura trochu odstoupila.

„Sakuro.“ Řekl Yamato, ale jeho hlas se zdál být vzdálený. Jakoby on a Sakura stáli na opačných stranách tunelu.

Sakuře se rozmazal zrak, najednou se začalo všechno točit, a pak, temnota.

Probudila se v nemocniční posteli. Tsunade stála hned u ní a četla si její kartu.

„Shishou.“ Ozvala se Sakura. Tsunade se na ní hned podívala a Sakura se radši začala hned omlouvat a doufala, že se vyhne poučování.

„Já se omlouvám. Nemůžu uvěřit, že jsem omdlela během směny. Jen jsem se ráno dostatečně nenajedla-“

„Stává se ti to často?“ Přerušila ji Tsunade svou otázkou.

Sakura se nepohodlně zavrtěla. Když pohla rukama, aby se mohla podepřít a posadit se, všimla si, že ji dali na kapačky. I když se snažila vzpomenout, kdy jí bylo naposledy dobře, nedokázala si vybavit žádné takové ráno, protože byla příliš rozrušená.

„V poslední době mi nebylo moc dobře.“ Přiznala. Tsunade se na ní zvláštně podívala, ale Sakura začala znovu mluvit, než mohl Tsunade odpovědět.

„Proč nebyl Naruto s týmeme Kakashi-senseie?“ Zeptala se. Více se obávala o jeho absenci, než o svůj fyzický stav.

Tsunade její otázku ale ignorovala a místo toho se posadila na židli vedle postele a chytla Sakuru za ruku.

Proč ji Tsunade drží z ruku? Sakura věděla, že se její učitelka o ní stará, ale taky věděla, že to nikdy nedává takto najevo.

„Kdy jsi měla poslední menstruaci?“ Zeptala se Tsunade.

„Moje poslední…?“ Sakura nevěděla, proč by se na to zrovna měla Tsunade ptát, ale když to teď zmínila, Sakura si uvědomila, že na tohle si taky nemůže vzpomenout.

A pak si dala dva a dva dohromady. Nehybně sledovala svou učitelku.

„Jsem…těhotná?“ Hleděla na Tsunade, čekajíc na objasnění, dokonce skoro cítila, jak její srdce vynechalo.

Tsunade zavřela oči a přikývla. Sakura si svou druhou rukou zakryla ústa a napůl se zasmála a napůl plakala. Měla to očekávat.

Jenže neočekávala, takže je toho trochu moc, s čím se musí vyrovnat. Její jediné jasné rozhodnutí bylo, že se o tom Naruto musí dozvědět.

„Shishou.“ Promluvila pomalu a klidně, když se na ní Tsunade zpříma podívala. „Kde je Naruto?“

Tsunade na chvíli nic neřekla a smutek v jejich očí Sakuru ničil čím dál víc.

„Sakuro.“ Povzdychla si. „On se nevrátil.“

Čeká dítě, a jeho otec není k nalezení. A, wow. Je těhotná, nikdy to takhle neplánovala, a teď je tu zas ta nevolnost, horší než kdy dřív a Naruto…se nevrátil.

Tsunade ji na pár dní držela v nemocnici s tím, že jí zvracení a nedostatek jídlo dehydrovalo, což mohlo být nebezpečné pro dítě.

Dítě.

I když Sakura věděla, že Tsunadino vysvětlení je docela pravděpodobné, Sakura ji podezírala, že se Tsunade obává její mentální zdraví po všech těch informací z posledních dnů, ale Sakura ne. Uvědomovala si, že když tu Naruto není, musí se o dítě postarat sama a ona to zvládne. Pro něj. Pro ně. Musí.

Ukázalo se, že Tsunade poslala tým na setkání s Kabutem, který poslal Hokage zprávu, kde nabízel výměnu informací. Taky zmínil, že by ty informace mohly být zajímavé hlavně pro Naruta (něco o Madarovi a Kyuubim si mysleli, ale nikdo pořádně nevěděl, protože k žádné výměně vlastně nikdy nedošlo) a Tsunade byla navíc přesvědčená, že by se Kabuto ani neobjevil, kdyby tam Naruto nedošel.

Takže, Naruto byl návnada.

Sakura z toho nevinila Tsunade. Věděla, že by Naruto stejně odešel, i kdyby mu Tsunade řekla, že nesmí.

A ačkoliv se tým dostal na místo ještě před Kabutem (podle Shikamarovi strategie), Kabuto je i tak dokázal obelstít. Kakashi si je celkem jistý, že v tom zmatku viděl Kabuta zapíchnout injekci do Naruta, která do něj vstříkla něco, co ho dezorientovalo. Pak se objevil oblak kouře a Kabuto s Narutem zmizel.

Nejsou si jistí, ale vypadá to, že Kabuto vzal Naruta (nebo jeho tělo) s sebou, ať už šel kamkoliv. Shikamaru, Kakashi a Yamato těch několik extra týdnů hledali Naruta, případně nějaké stopy, jenže nic nenašli. Hůř, nejspíš si jen mysleli, že na místo setkání dorazili dřív než Kabuto, protože jeho pasti byli nastraženy v okolí asi třiceti kilometrů.

Setkání s hledaným ninjou z Mlžné dopadlo hrozně. Poté Kakashi, který požíval Sharingan příliš dlouho, nebyl už ani schopný stát, natož bojovat. Takže se radši vrátili domů, než aby ztratili dalšího člena týmu.

Kvůli Kabutově historii s Narutem a jeho osobnosti vůbec je těžké říct, co bylo jeho motivací a zda je Naruto opravdu…No, je pryč, a není tu žádný důkaz, že by byl…Ale nevypadá to dobře.

Všechno to řekli Sakuře, která je s nicneříkajícím výrazem poslouchala. Když skončili, poděkovala jim, že se ho pokusili hledat, ačkoliv to bylo nebezpečné. Lehce se usmála na Kakashiho, protože byla ráda, že se vrátil, neboť byl posledním členem týmu 7, co tu s ní zůstal.

Když ji Tsunade pustila domů, Kakashi se za ní stavil, aby, no, nebyla si úplně jistá, proč. Nebylo to tak, že měla něco těžšího, co by musela tahat s sebou domů. Ale on ji stejně doprovodil až k jejímu domu a ujistili se, že se tam dostala v pořádku. Než odešel, řekl jí, že pokud bude něco potřebovat, rád jí s číkoliv pomůže.

Nechápala, proč se jí začali drát slzy z očí až teď, když ještě nebylo ani žádné oznámení, ale udržela je a usmála se vděčně na svého senseie.

Usmál se na ní s tím svým úsměvem a odešel.

Sakura zavřela za sebou dveře a hned za nimi spadla na zem. A začala plakat.

Jakási malá část její mysli stále věří, že může být stále naživu. Že se ještě stále může vrátit zpět.

Zprávy se šíří rychle. Než stihl uběhnout měsíc, už všichni ve vesnici věděli, co se stalo Narutovi. A než stihl uběhnout další měsíc, už všichni věděli o Sakuře a dítěti.

Cítila se trochu jako vdova, na což si uvědomila, že jí svým způsobem je.

Lidé se k ní jako k vdově i chovali, někdy jí to dohánělo k šílenství. Nechtěla, aby ostatní o něm s ní mluvili, protože to bylo pro ní těžké slyšet to od lidí, co ho ani pořádně neznali.

Ale skoro každý měl něco, co říct. Skoro každému chyběl, ovlivnil jejich životy, udělal si z nich srandu. Vlastně bylo úžasné, jaký měl dopad na vesnici.

Bolí to.

Naštěstí, zbytek Rookies chránil Sakuru před ostatními. Donutili jí něco dělat a podělili s břemenem. Bylo to v pořádku, znali Naruta, více než ostatní a Sakura věděla, že je to bolí taky.

Jak se táhly týdny dál, pokoušela se hlavně pracovat, brát si mise, aby zaplnila volný čas (myšlenky).

Těhotné kunoichi nedostávají těžší mise než D mise, nedostávají ani mise, kvůli kterým by musely opustit vesnici a nosí jen lehčí náklad. (Je to způsob, jak ulehčit ninjům mít děti, protože rodiče, co jsou shinobi, budou mít pravděpodobně i dítě, co bude ninja, takže je to nakonec dobře pro vesnici. Ta horší stránka je, že D mise nevynášejí moc peněz.)

Každopádně, Sakuře peníze nechyběly. Dostávala podporu za to, že byla Narutova něco jako vdova (vlastně to je kvůli tomu dítěti, něco jako dávky pro sirotka), a protože nemůže pracovat v nemocnici, kvůli tomu, že je její chakra příliš zamotaná s dítětem a nemohla by být tak s prací se svou chakrou tak precizní, začala dávat přednášky pro začátečníky na akademii. Takže zažívala mezi přednáškami a misemi pěknou denní rutinu.

Dny ubíhaly pěkně hladce, když nepočítala tu stále ze zvětšující díru tam, kde bývala část jejího srdce.

Tsunade jí řekla, že posílá pravidelně ANBU, aby hledali po známkách Naruta nebo Kabuta, aby našli něco, co by jím řeklo, jak na tom tedy je.

Doteď zatím nic nenašli.

A zjistila, že je stále a stále těžší věřit, že by se ještě někdy mohl vrátit.

Už to byli tři měsíce, co byl Naruto pryč, když Sakura procházela trhem a našla tam bednu s čerstvými jahodami a vzpomněla si na část vzpomínky.

„Sakura-chan, koupil jsem jahody. Ale, uh, nějak moc nevím, co s nimi.“

„Naruto, je to jídlo. Jen je sníš.“

„Ale nemusíš je rozřezat nebo tak něco?“

„Ne, jen-nejez tu stopku!“

Radši se přesunula jinam, když si všimla, jak se na ní prodejce podivně dívá.

Po šesti měsících, co byl Naruto pryč, začala vypadat konečně jako těhotná.

Ino uspořádala miminkovskou party a pozvala všechny kunoichi, se kterými vyrostly, Kurenai-sensei, Tsunade, Shizune a Temari, která byla zrovna v té době v Konoze.

Dali jí plenky a oblečení a hračky a ještě další plenky pro miminko. Když předávání dárků bylo u konce, přinesla Ino jídlo. Sakura jedla asi víc, než by měla, ale bylo jednoduší nemluvit, když měla plnou pusu. Radši poslouchala její kamarádky se bavit. A ony se bavily. Hodně.

Většinou se bavily o blbostech, jako třeba o výstřednostech jejich týmových partnerů. Tenten vyprávěla zrovna jednu velmi vtipnou příhodu, kdy se ocitla mezi Leem a Nejim, kteří se hádali, jestli jsou lepší boxerky nebo slipy. Bohužel, Tenten už nezjistila, kdo preferoval co, protože Neji se cítil příliš trapně, když zjistil, že tam byla i Tenten, než aby pokračoval dál.

Všechny se začaly smát, když si představily, jak někdo tak vážný, jako je Neji, se hádá o spodním prádle.

Sakura si to užívala. Bylo to osvěžující přemýšlet nad něčím tak triviálním, a když si představila její dítě v těch botách od Ino, začal se široce usmívat.

Všechny jí objaly, když odcházely, dávajíc jí rady a podporu.

„Zlepší se to.“ Řekla jí Kurenai. Sakura se jí neptala, jestli myslí tu malátnost, tu tupou bolest nebo tu zvětšující se ránu.

Shizune jí dala dlouhý seznam toho, co smí a nesmí. Když se začala dostávat do detailů o všech výzkumech, co četla, začala Tsunade falešně kašlat. Shizune se zastavil uprostřed věty a omluvila se, dívajíc se na prsty u nohou.

Temari ji lehko objala a bylo na ní poznat, že jí to není úplně příjemné. Poté ji pustila a podívala se jí do očí a řekla: „Gaara poslal Kankura a ostatní hledat. Pokud něco najdeme, dáme vám vědět.“

Sakura přikývla a Temari odešla, vypadajíc více uvolněně, než když přišla.

Hinata byla další: „Pokud budeš něco potřebovat…“ Začala. Už nekoktá, ale stále byla ostýchavá, podle toho jak se červenala.

„Tak ti řeknu.“ Slíbila Sakura.

Když všechny odešly, Sakura pomohla Ino trochu uklidit.

„Díky, Ino-prasečino.“ Poškádlila jí trochu, ale byla jí velmi vděčná. Ino na Sakuru vyplázla jazyk.

„Taky očekávám to samé, až budu já čekat dítě.“ Vypálila Ino.

„A kdy to bude?“ Zeptala se Sakura a pozvedla tázavě obočí. „Všimla jsem si, že sis nestěžovala na Choujiho, jak to normálně děláváš.“

Ino se zastavila a už nedokázala schovat červeň na tvářích. Sakura se trochu zasmála.

„Čelo, pokud to někomu řek-„

Ino se zastavila uprostřed výhružky, protože se Sakuřin smích přeměnil v pláč. Ino si povzdechla a přešla k Sakuře.

„Ach, čelo.“

Přišla zima a Naruto byl pryč už osm měsíců. Koncil se usnesl, že už to dál nemůžou odkládat, a že uspořádají Narutovi pohřeb a vyryjí jeho jméno do památníku.

Všichni shinobi ve vesnici dorazili. Vytvořili černé moře v tom chladném křehkém vzduchu. A Sakura cítila, jak se jejich zraky upírají na její záda.

Stála rovně, odhodlaná neplakat. Z jedné strany stála Ino a Kakashi z druhé.

Konohamarův obličej a suchá nezůstal a zůstal tam stát ještě dlouho poté, co většina lidí odešla. Stejně jako Sakura.

Kazekage, který kvůli tomu navštívil Konohu, taky zůstal déle. Dlouho stál vedle Sakury, aniž by něco řekl.

„Změnil mi život.“ Řekl jí nakonec.

„Změnil nás všechny.“ Odpověděli tiše a dotkla se svého bříška a začala zde kreslit kruhy.

Po chvíli si všimla, že Gaara sleduje její ruku. Aby odpověděla jeho pohledu, řekla: „Není úplně pryč.“

Gaarovi oči stále sledovali její bříško.

„Ne.“ Odpověděl. „Není.“

Pár dní od pohřbu jí navštívil nájemce Narutova bytu. Zaobaleně jí vysvětlil, že musí odstěhovat Narutovi věci, aby mohl pronajmout byt někomu jinému.

Chápala ho. Ten muž si musel vydělávat a nakonec, nemusel jí nabízet Narutův majetek.

Vlastně nevěděla, proč jí to nenapadlo dřív.

Lee jí pomohl sehnat všechny ostatní, dívky všechno sbalily, zatímco kluci poodnášely všechno těžké. No, Sakura vlastně nic nedělala, Lee jí nenechal a trval na tom, že jim bude říkat, co mají dělat z gauče.

„Sakura-san!“ Zvolal. „Nesmíš se namáhat!“

Musela uznat, že to nebyla špatná rada pro někoho, kdo ani nevidí prsty na nohách.

Shikamaru, Chouji, Kiba, Shino, Lee a Neji odnesli všechny krabice k Sakuře domů. Sakura s Ino je následovali, zatímco Hinata a Tenten uklidily a vysály prázdný byt.

V jejím bytě Sakura s Ino řekly chlapcům, kam mají umístit Narutovy věci.

Trvalo to celý den (netušila, že má Naruto tolik věcí!) a ke konci už byli všichni unavení, ale když Shikamaru ze všech lidí navrhl, že by jako za starých časů zašli na ramen, nebyla proti, protože tušila, že to byla Shikamarova cesta, jak se omluvit za to, že to byla i jeho vina, že tu Naruto není.

K Choujimu zklamání jedla více, než kdokoliv jiný.

První noc s Narutovými věcmi v domě prohledávala krabici s jeho oblečením. Našla jednu z jeho potrhlých oranžových souprav a radši jí zase schovala. Nebyla připravená myslet na to, že ho už nikdy neuvidí, zatím ne. Prohrabávala se ještě trochu, dokud nenašla jemné kalhoty a tmavé tričko. /plně to nechápala, ale oblečení si nakonec oblekla. Tak moc vonělo jako on, že když se zachumlala do postele, lehko usnula, a pro jednou si pořádně odpočinula.

Snila o něm.

„Sakura-chan!“ Zavolal a běžel k ní.

Je znovu jaro. Je teplo, všude voní po břízách. Obzvláště si všimla, jak moc tráva narostla, zatímco se roztáhla na deku. Sluneční světlo se odráží o Narutovu čelenku, když si k ní ne zrovna moc ladně přisedl.

„Jak ještě dlouho?“ Zakňoural Naruto a píchl opatrně do Sakuřinýho kulatého bříška.

„Ještě měsíc.“ Odmávla jeho ruku pryč, ale ne moc prudce. Naruto to vzal jako výzvu a položil obě ruce na její bříško a uchem začal naslouchat. Na chvíli byl potichu a pak:

„Je to jako věčnost.“

„Jo.“ Zabručela Sakura a prohrábla jeho vlasy. Naruto nechal svou hlavu položenou na jejím břichu a společně na pár minut naslouchali tomu uklidňujícímu tichu.

Sakura se cítí unaveně a ospale. Byla připravená tu usnout, tady v trávě s Narutem poslouchající dítě.

„Jseš si jistá, že ještě měsíc?“ Zeptal se a Sakura zachytila náznak kňourání. Znovu.

„Naruto, tohle nemůžeš urychlit.“ Peskovala ho. „Nechceš, aby snad bylo všechno tak, jak to má být?“

„Bude perfektní.“ Prohlásil sebejistě Naruto.

A Sakura mu věřila.

Zrovna měla oběd s Ino, když přišla první kontrakce. Ino začala trochu panikařit, přemýšlejíc, jak se dostanou včas do nemocnice, ale Sakura byla klidná. Měly aspoň pár hodin, dokud nezačnou být kontrakce vážné. Oblekla si svůj kabát a vyšla z restaurace, aby Ino ukázala, že je schopná i chodit. Jenže když přišla další kontrakce, která byla o trochu bolestivější než ta první, musela na chvíli zastavit, než to nepřešlo.

Možná neměly tolik času, jak si myslela. Radši by měly hned vyrazit.

Ino ji následovala z restaurace, ještě ani neměla pořádně zapnutý kabát a široce hleděla na Sakuru. Ale už nepanikařila.

„Není to tak daleko.“ Řekla Sakura. Rozhodně se rozešla s Ino za zády.

Každou chvíli musela zastavit, pokaždé ji Ino musela podržet, ale zvládly to.

Po čtrnácti hodinách porodu (Shizune jí později řekla, že to byl dobrý čas na první porod) ji Tsunade podávala malou holčičku. Sice byla celá od vernixu a krve ze Sakuřiny dělohy, ale alespoň neplakala.

Sakura ano. Slzy štěstí i smutku jí unikly z očí.

„Zvládla si to, Sakuro!“ Řekla Ino, držíc ji za ruku.

Ano, zvládla.

Když všechno uklidili a její dceru zabalili do deky, Sakura si ji podržela u hrudníku- Nemohla se i přes tu únavu přestat usmívat. Ino k ní přišla, skoro jako by se chtěla za něco omluvit.

„Kakashi-sensei čeká na chodbě.“ Inforovala jí Ino. Sakuru zajímalo, jestli tam čekal celou dobu, proto přikývla a Ino šla pustit Kakashiho dovnitř.

Sakura vzhlédla, když ho uslyšela se rozpačitě loudat s kyticí v ruce.

„Sensei!“ Nemůže si pomoct překvapení. Kakashi položil květiny na okenní parapet. „Děkuju.“ Kakashi sklopil hlavu a zkoumal své boty.

„Sakuro.“ Řekl tiše po chvíli.

Sakura se na něho pořádně podívala a nemohla si nevšimnout, jak vážně a unaveně vypadá. Muselo to být pro něj taky hodně těžké.

„Mrzí mě to, měl jsem-“ Zastavil se, neschopen dokončit větu. Sakura ho nikdy neviděla tolik bojovat s mluvením. „Je to moje chyba, že tu Naruto-“ Tentokrát ho ale přerušila Sakura.

„To je v pořádku, sensei. Neviním vás.“

Podívala se mu do oka. Bolí jí to, že Naruta viděl poslední on a ne ona? Ano, ale není to jeho vina. Nemůže to použít proti němu, i kdyby chtěla. Jestli někoho viní, pak sebe. Měla Naruta donutit jí říct, co bude dělat, měla s ním odejít, měla…

„Jak ji pojmenuješ?“

Najednou její dcera trochu zafňukala a nepatrně otevřela oči. Ještě je úplně neviděla, ale Sakura si byla jistá, že budou přesně jako ty Narutovi. Jasně modré jako čistá obloha.

„Hitomi.“ Rozhodla se.

Mateřství je fascinující a strhující práce. Sakura se brzy naladila na Hitomin pláč. Jsou různé. Jeden, když je hladová, jiný zas když je ospalá, další když potřebuje novou plenku a jeden, když chce pochovat.

Sakura chová Hitomi docela hodně a asi víc, než by měla, podle těch řečí o rozmazlování dětí, ale ona věří, že má právo jí chovat dvakrát více, když tu není Naruto, aby se ujal svého dílu.

V noci spí s Hitomi v posteli a také stále nosí Narutovo oblečení, jako pyžamo (teď je mnohem volnější) a doufá, že nějak Hitomi pochopí, jaké by to mohlo být, kdyby tu byl její otec s nimi.

Čas ubíhal rychle, rychleji, než si Sakura myslela, že by mohl a než si to stačila uvědomit, Hitomi vyrostla a začala se nadšeně plazit. Její modré oči a ne úplně růžové, ale ani úplně rudé vlasy byly okouzlující. A stejně jako jejího otce, všichni ji milují. Když potřebuje někoho na hlídání, nemá Sakura žádný problém někoho sehnat.

Naštěstí pro Sakuru Hitomi není uličnice jako její otec, alespoň ne úmyslně. Učí se rychle a někdy udělá něco, na co Sakura není připravená (jako když se převalila a málem spadla ze Sakuřiny postele).

Naruto neviděl první úsměv jeho dcera, ani její první krůčky či první smích a slova, ale jeho rostliny ano. Sakura si je nechala na parapetu a statečně se o ně starala.

V jedenácti měsících se Hitomi naučila chodit a následně i běhat. Ale neutíká moc daleko nejradši je se svou matkou než s kýmkoliv jiným. Někdy se trochu bojí, ale rozhodně není stydlivá okolo Sakuřiných ninja přátel. No, možná je trochu vystrašená z Nejiho, ale kdo ne?

Nejradši má Leeho, nejspíš protože s ním je víc, než s jinými (Lee má pocit, že je to jeho povinnost, kontrolovat Sakuru alespoň jednou denně, pokud není zrovna na misi) a protože mu jde si s ní hrát, i když má někdy Sakura pochyby, jestli není Lee trochu moc zapálený. (Není si úplně jistá, jestli by jedenácti měsíční dítě, co se sotva naučilo běhat, se mělo učit plavat.)

Bojí se Akamara, je to velký pes, mnohem větší než Pakkun, ale po velkém povzbuzení od Sakury a Kiby, nechala se od psa očuchat, pak se však znovu schovala za Sakuřiny nohy.

Tsunade rozmazlovala Hitomi hračkami, sladkostmi i pusinkami, ačkoliv tím porušovala Shizuniný smíš a nesmíš a Sakura přemýšlela, co se stalo té ženě, co jí řekla, aby se nikdy neotáčela od nepřítele, a pak ji poslala k nejbližšímu kmeni stromu.

Na první Hitomini narozeniny uspořádala Sakura s pomocí Ino oslavu. Jenže Sakura nezná nikoho dalšího s dítětem, které by bylo asi tak staré, jako Hitomi (syn Kurenai je jí asi nejblíž, ale je mu skoro deset), takže je to spíš oslava dospělých, jednoho mladého chlapce a jednoho batolete.

Nebylo to ani zdaleka formální. Oslava se nesla v duchu přátelství, drbání, jídla a smíchu, až si Sakura něco uvědomila. Nebyla to oslava dospělých, jednoho mladého chlapce a jednoho batolete, ale oslava Narutovi široké rodiny. Dokonce i sourozenci Kazekageho se přišli podívat a donesli medvídka, jako dárek od Gaary.

Ano, Sakura opravdu věřila, že jsou jako rodina, zatímco sledovala Hitomi na Kakashiho klíně, tahajíc vytrvale za ochranou čelenku kopírovacího ninji.

O tři měsíce později oslavovala Sakura další výročí a to o dost klidněji.

Naruto byl pryč už dva roky.

Bezduše odpracovala svou směnu v nemocnici. A když konečně skončila, odešla k Ino vyzvednout Hitomi a Ino věděla. Ino věděla. Sakura netušila jak, Ino to prostě věděla, jako vždycky. Jelikož tam byl Chouji taky, moc toho nenamluvily. On a Hitomi právě měli právě soutěž, kdo dokáže déle na toho druhého zírat, ačkoliv to Hitomi nebrala moc vážně a zahrnovala Choujiho úsměvy a škleby. Sakura s Ino je chvíli pozorovaly a Sakura si nemohla pomoct, ale podle ní byl Chouji chabou náhradou toho, kdo by si s její dcerou měl právě teď hrát.

Jakmile si Hitomi uvědomila, že je tam její máma, opustila Choujiho a utíkala k Sakuře a volala na ní.

„Máma, máma, máma!“

Sakura se kleknula na kolena, aby mohla chytit Hitomi a zvedla jí.

„Bavila ses u tety Ino?“ Zeptala se jí. Hitomi, aby odpověděla, začala něco nadšeně zažvatlat. Ačkoliv většina jejích slov ještě nedávala smysl, Sakura z jejího tónu pochopila, že šlo všechno v pořádku.

„Díky, Ino.“

„Sakuro…“

„Budu v pohodě.“ Řekla jí Sakura a na důkaz svých slov mávla rukou. Pozvedla Hitomi na svém boku trochu výš a objala lehce Ino, než odešly.

Vzala Hitomi k Ichiraku na večeři, ačkoliv věděla, že by nejspíš neměla. Jenže Ichiraku bylo tak velkou součástí Narutova života, že chtěla, aby si to i její dcera vyzkoušela.

Po jídle šli pozorovat západ slunce z hlav Hokage. No, Sakura pozorovala západ slunce, zatímco si Hitomi hrála v trávě a ukazovala své matce kameny, klacky a květiny, no našla.

Když zmizely poslední zlatavé paprsky za obzorem, odešly domů, kde Sakura Hitomi okoupala. Voda stříkala všude, podlaha byla celá mokrá, ale Sakura se rozhodla, že o to se bude starat až později.

Po koupeli uložila Hitomi do postele a začala jí předčítat knížky. Hitomi brzo usnula, ale Sakuře to nešlo.

Po hodině, když už Sakura měla pocit, že může opustit postel bez probuzení její dcery, opatrně se odtáhla od svého batolete. Protože už je docela teplo, díky tomu, že už je znovu jaro, otevřela prosklené dveře a vešla na menší balkón, doufajíc, že lehký vánek odvane bolest v jejím nitru.

Neodvál.

Naopak, vítr přivál vůni rostoucích květin a ta vyvolala vzpomínky, které v sobě celou tu dobu pohřbívala.

Ještě před dvěma lety se měla vdávat. Před dvěma lety ty Naruto ještě byl, usmíval se na ní a byl součástí každého okamžiku jejího života.

Ani nevěděla, jak ty poslední roky přežívala. Přemýšlela o věcech, o kterých jinak nechtěla přemýšlet, které ignorovala, aby se dokázala prokousat dnem, až jí začínalo píchat u srdce čím dál víc a víc.

Nezáleželo na tom, že byl Naruto pryč už dva roky. Stále to bolelo stejně jako ten den, když jí řekli, že se už domů nevrátí. Vlastně to je ještě horší, protože kdykoliv se podívá do očí Hitomi, vidí ho, vidí jeho smích, úsměvy a škádlení. Horší to je, protože Hitomi se nemůže na sebe podívat a vidět v sobě svého otce. A nejhorší je, že jedinou věc, co chce pro Hitomi víc, než cokoliv jiného, jí nemůže dát. Narutovu lásku.

Sakura věděla, že vždycky chtěl rodinu, i když jí to nikdy neřekl. Nemusel. Jeho chování, jeho celý život mluvil za sebe, chtěl mít okolo sebe lidi, kteří by se o něj starali, a o které by se mohl starat on. A nakonec je získal, nebo alespoň většinu. Jen to, že je Hitomi důležitá pro všechny jeho přátelé, to dokazuje.

Stále, i když má sama své dítě, ví, že to není úplně stejné. To, co cítí k Hitomi, je něco, co neočekávala, něco, co nedokáže vysvětlit, ale čerpá z toho sílu, jistou, pevnou sílu. A to, jak jí Hitomi miulje, jak Sakuru nazývá ‚máma‘, jak se na ní provinile dívá, když jí Sakura přistihne při něčem, co ví, že by neměla dělat, jak usíná s rukou na Sakuřině tváři…Sakura si přála, aby si to mohl Naruto vyzkoušet.

Sakura se opřela o zábradlí jejího malého balkónu a tiše začala plakat, tak, aby jí Hitomi neslyšela.

Když se probudila, uviděla temnou půlnoční oblohu a Sakuře došlo, že musela usnout na balkóně. Noční vzduch ovíval její tváře a rudé uplakané oči.

Podívala se na hvězdy, které se zatřpytily a Sakura si vzpomněla, jak na ní Naruto mrkal, dokonce skoro mohla slyšet jeho hlas.

„Sakura-chan.“

Přesně, jak jí říkával jen on, jak říkával ty čtyři slabiky tak, jak to chtěla slyšet s tím svým ‚já jsem Naruto a ty Sakura-chan, a tak to vždycky bylo, i když to tak ještě nebylo.‘

„Sakura-chan?“

Jeho hlas se tentokrát zachvěl s jakousi nejistotou a tím jí přeneslo zpět do reality. Najednou se necítila zcela sama. Podívala se dolů na ulici, kde uviděla stát muže v cestovním plášti. Měsíční svit prosvětlil jeho blonďaté nepoddajné vlasy, které byly o trochu delší, než si pamatovala. Trochu se zachvěl a ona uviděla jeho oči, které byly pronikavě modré.

Čas se zastavil a Sakuru přepadla úzkost, až příliš pevně se chytila zábradlí a pokusila se vyslovit jeho jméno.

„Na...ru…“

Rozešel se po zdi budovi přímo k ní a jí to případalo jako věčnost. Nedokázala dýchat, nedokázala dýchat. Došel k balkónu, přeskočil zábradlí a dopadl přímo před ní. Sakura se trochu odtáhla.

Tenhle sen už se jí zdál a už ho nechce znovu. Už se nechce probudit a znovu plakat, už se tak nechce znovu cítit. Nemůže, pro její duševní zdraví a Hitomi nemůže.

„Sakura-chan, tys plakala?“

„Prosím.“ Žadonila a nebyla si zrovna jistá, jestli mluvila k Bohu, osudu, nebo čemu. Teď je ta část, kdy zmizí, kdy se jeho ruka nikdy nedotkne té její a místo toho projde jejím tělem, zatímco všechno pomalu mizí.

Ale ne tentokrát. Jakmile se jeho ruka dotkla její tváře, unikl z jejího hrdla přiškrcený zvlyk. Měla pocit, jako by se všechny její nervy napnuly, jen aby mohly pocítit jeho dlaň na její tváři.

Je to on, je to vážně on, je tu!

Vletěla mu do náruče a on jí pevně chytil. Nezaváhal, jako by to bylo včera, co to naposledy udělal a ne dva roky. Sakura mu nekontrolovaně brečela na rameni a konečně cítila to všechno, co si zakázala cítit za poslední dva roky. Jednou rukou jí Naruto držel kolem pasu a druhou jí konejšivě hladil po zádech.

Stáli tam tak dlouho, ale když se konečně začala uklidňovat, uvědomila si, že se Naruto třepal tak, jako ona.

Poté uslyšela za sebou potáhnutí. Rychle se otočila a uviděla ve dveřích stát Hitomi, utírajíc si oči. Sakura se začala cítit provinile, že jí tam nechala samotnou.

„Mami.“ Řekla žalostně a Sakura si všimla, že má slzy na krajíčku. Mateřský instinkt vytěsnil, co se zrovna stalo a Sakura k ní přešla a zavedla do náruče, jak to dělá vždycky, když potřebuje Hitomi utišit. Hitomi se chytla za pramen Sakuřiných vlasů, zatímco se jí pokoušela Sakura uklidnit.

Když se Hitomi konečně uklidnila, Sakura se zdráhavě otočila na Naruta, aby zjistila, co si o tom myslí.

Až neuvěřitelně se mu rozšířili oči.

„Sakura-chan, jsi máma.“ Nebyla to otázka. Sakura přikývla a zhluboka se nadechla.

„A ty jsi táta.“ Odpověděla.

Naruto vyvalil oči ještě víc, a tentokrát to byl on, kdo se držel zábradlí příliš pevně. Ukázal na Hitomi, poté na sebe a otevřel pusu v čirém údivu.

Bylo to těžší, než si to Sakura představovala.

„Pamatuješ si na tu noc, než jsi odešel?“

Naruto zavřel pusu a lehce přikývl a šok z jeho očí trochu vymizel.

„Překvapení?“ Pokusila se o chabý vtip. Nedokázala myslet na nic jiného, zavalila jí celá plejáda emocí a ona nevěděla, co říct.

Naruto byl stále v šoku, ale taky v jeho očích viděla nadšení.

„Já jen nikdy…wow.“ Zasmál se. Nedokázal své pocity zformulovat do slov, a tak si Sakura přehodila Hitomi do jedné ruky a volnou rukou chytla Naruta za tu jeho. Jejich prsty se spojily a Sakura ho odvedla do jejího bytu.

Sakura se probudila další ráno ve velmi dobré náladě. Jasně cítila Narutovu vůni, jenže když se rukou natáhla k místu, kde by měl být, nebyl tam. Vlastně tam nebyla ani Hitomi.

Sakura se zcela probuzená posadila.

„Naruto?“ Zavolala na něj potichu. Pokusila se nevšímat si menší paniky, co jí zachvátila a snažila se jí namluvit, že vše, co se včera stalo, byla nádherný, otřesný sen.

Odpovědi se nedočkala, ale uslyšela rachot Hitominých hraček. Sakura si vydechla, ani netušila, že celou tu chvíli nedýchala.

Prošla chodbou a našla Naruta sedět na pohovce, jak v lehkém předklonu něco zaujatě pozoroval. Jak se zdálo, Hitomi vytáhla všechny svoje hračky a všechny po jedné mu je ukazovala. Taky na něho něco žvatlala.

Sakura se posadila na gauč vedle Naruta a spojila jejich ruce dohromady, držíc tu jeho pevně. Opřela svůj obličej o jeho rameno a bála se, že se ho bude muset tak držet dalších několik týdnů, než si zvykne na to, že není mrtvý, a že tu je s ní.

Naruto se na ní otočil s širokým úsměvem. Sakura se na něj usmála na oplátku, a pak se natáhla, aby ho mohla políbit.

Bylo to takové, jak si to pamatovala a konečně se začala uklidňovat. Jenže když se odtáhla, v jeho očích se zračil smutek.

„Děje se něco?“ Zeptala se Sakura.

„Odpusť mi to, Sakura-chan.“ Odmlčel se a podíval se na Hitomi. „Promiň, že mi trvalo tak dlouho se dostat zpět.“

Jeho slova v ní vyvolaly tisíce nových otázek a Sakura cítila, jak se jí znovu derou slzy na povrch, ale bylo jí to jedno.

„Vše, na čem záleží, je, že ses vrátil.“

Sakura tam byla s Narutem, když vysvětloval Tsunade a Kakashimu, kde vlastně byl. Začal s bojem s Kabutem, s tím posledním, o čem Konoha věděla.

Způsobem, jakým to Naruto vysvětloval, pochopili, že se probudil někde v vyprahlém kamenitém lese, bez žádných vzpomínek na to, kdo je, odkud pochází nebo co dělal předtím, než se probudil. (Neměl tušení, co se stalo s jeho výstrojí a ochranou čelenkou, už je nikdy neviděl.)

Nebyl si jistý, jak dlouho cestoval. Nikdo, koho potkal, ho nepoznal, a nic, co viděl, se mu nezdálo povědomé. Jednou narazil na takovou větší vesnici, kde mohl splynout s občany, a tak se rozhodl zůstat. Živil se různými jednorázovými pracemi a všechno šlo prostě obyčejně, jen se nedokázal zbavit neodkladného pocitu.

„Věděl jsem, že jsem někde měl být, že jsem se měl s někým setkat, ale nemohl jsem si vzpomenout s kým nebo kde.“ Vysvětlit jim Naruto.

Táto naléhavost, co cítil, ho nakonec odvedla pryč z vesnice, aby zjistili, co si nepamatoval a musel najít cestu, jak si vzpomenout.

A tak to šlo ještě dlouho, Naruto se pokaždé na pár týdnů nebo měsíců usadil v menší vesničce, dokud se neposunul zase dál, aby mohl zjistit, kdo je.

A asi před čtyřmi měsíci, začal mívat náhlé ostré bolesti hlavy, které se objevily a zmizely dřív, než si jich stihl všimnout. Chvíli poté, co začaly ty bolesti hlavy, začal mívat intenzivní sny o lidech a místech, které předtím nikdy neviděl. Naneštěstí si stále nedokázal vzpomenout na žádná jména, ale doufal, že to je jen otázka času.

Jenže ty sny se nečekaně zredukovali na minimum. Už neměl žádné bolesti hlavy, ačkoliv nedokázal přijít na to, proč, když si stejně zatím na nic nevzpomněl.

„Pak,“ řekl jim Naruto, „jednoho dne jsem si všiml, jak se stromy začaly obalovat do nového listí. Bylo jaro. A najednou jsem si pomyslel ‚Konoha je o dost zelenější než tady tohle místo.‘“ A pak se to stalo. Vzpomněl si na celý svůj život.

Nějakou dobu trvalo, než zjistil, kde přesně byl (byl si jistý, že byl na Zemi) a od té doby se pomalo dostával domů.

Sakura si myslela, že bylo vhodné, že to byly zrovna konožské listy, co ho přivedly zpět.

„Co si o tom myslíš, Kakashi?“ Zeptala se Tsunade, když Naruto skončil s vyprávěním.

„Nejspíš se Kabuto pokusil Naruta unést, ale asi se něco nepovedlo s přemístěním.“

„Ano.“ Souhlasila Tsunade. „A zpětná vlna chakry je nejspíš důvod, proč ztratil paměť.“

„Ale co se mnou Kabutou chtěl udělat?“ Zeptal se Naruto. Sakura viděla, jak stisknul pěsti. Chtěl to vědět, protože už nechtěl, aby se mu to stalo znovu.

Tsunade se zamračila.

„Sice hádám,“ odpověděla konečně, „ale řekla bych, že tě chtěl použít na nějaký lékařský experiment.“ Sakura se trochu zachvěla a Naruto se trochu napnul. Tsunade pokračovala „Narutovi jedinečné uzdravovací schopnosti mohly Kabuta tolik zaujmout, že se rozhodl, že by byl nejlepším subjektem, protože by ho mohl využít vícekrát.“ Odmlčela se. „Navíc, vždycky byl s tebou…zaujatý, Naruto.“

Nikdo na to nechtěl odpovídat a Sakura byl vděčná, když Kakashi změnil téma.

„Hokage-sama, je možné, že by mohl Kabuto ztratit taky paměť?“

Tsunade se zlomyslně usmála.

„Oh, alespoň si to myslím. Což ho udělá mnohem snažším cílem, nemyslíš?“ Tsunadiny oči zářily dravou satisfakcí. „Kakashi! Chci, abys informoval Nejvyšší o vývoji situace. A taky se ujisti, že se o tom dozví i ANBU u západních hranic.“

„Jistě.“ Řekl Kakashi, než zmizel v obláčku kouře. Tsunade se poté podívala na Naruta a veškeré pracovní chování zmizelo a řekla mu:

„Vítej doma.“

Nějakou dobu trvalo, než si všichni zvykli, že je Naruto zpět (Sakura se stále budila v podivných nočních hodinách, aby se ujistila, že tam je), ale všichni svým způsobem přivítali zpět.

Ino ho nečekaně objala, než mu začala vyhrožovat za to, že nechal Sakuru čekat dva roky. Naruto se jí upřímně omluvil. Ino chladně přijala omluvu a řekla mu, aby to už nikdy znovu neudělal, a pak rozzlobeně oddupala pryč. Naruto byl zmaten jejím chováním a Sakura si slíbila, že mu to všechno jednou vysvětlí, co všechno pro ní Ino udělala, zatímco byl pryč a jak jí viděla trpět.

Lee ho poplácal na zádech, až Naruto zakňučel bolestí a řekl mu, že si byl jistý, že jeho síla mládí ho přivede zpět‘.

Gaara zaslal Narutovi dlouhý dopis. Sakura si nemyslela, že by ho měla číst, takže si nebyla moc jistá, jaká byla Gaarova reakce, ale Naruto byl potichu po zbytek dne.

Konohamaru byl na Naruta nejdřív naštval a nechtěl s ním mluvit. Ale nakonec, po dlouhém dni soubojů se napětí vytratilo. Naruto nikdy Sakuře neřekl, co se přesně změnilo, ale od té doby k nim začal Konohamaru chodit mnohem častěji.

Hinata s Kibou jim nabídli hlídání, aby mohli mít Sakura a Naruto nějakou dobu sami pro sebe, ale Naruto jim řekl, že by byl za to radši noc potom, co si vezme Sakuru. Sakura a Hinata zrudly, zatímco Kiba na Naruta vševědoucně mrkl a řekl jim: „Jasná věc.“

Kakashi vlastně nic speciálního nebo jiného neřekl, jen řádně Naruta trénoval.

Shikamara se dokonce pokusil Naruta naučit hrát shogi, ale nakonec na to neměli ani jeden nervy.

Hitomi ale dala Narutovi ten nejlepší dárek na uvítanou. Když jí bylo osmnáct měsíců, začala mu říkat ‚tati‘. Když to udělala poprvé, Sakura si podle Narutova výrazu myslela, že byl připraven zemřít radostí. Podruhé, co to udělala, Sakura věděla, že si jejich dcera omotala Naruta kolem prstu do konce života.

Nechtěla by to jinak.