Představovala jsem si to jinak? Že získám svého prince a
budeme žít šťastně až do smrti? A nebo v druhém případě bych umřela z bolesti,
že nemá o mě zájem? Jenže…Proč ono to tak nebolí? Mělo by mě píchat u srdce,
protáčet se mi žaludek a nekontrolovatelně brečet až do úplného vyčerpání. Proč
to všechno necítím, když teď sleduju zjevně zamilovaný pár, který je tvořen klukem,
který ukradl moje srdce už roky zpět a jeho až do nedávná nejlepší kamarádkou?
Když mám někoho ráda, má to bolet. Ale…kdy se z ‚miluji nade vše‘ stalo ‚mám
ráda‘?
Strávila jsem roky sněním, že jednou budeme spolu. Vlastně…heh…jsem
si nejspíš vybudovala plno různých příběhů o nás dvou a dokonce jednu chvíli
jsem věřila, že v budoucnu budeme určitě spolu. A tak nějak jsem
pozapomněla, že on nikdy neprojevil o mě zájem. Víte, je to podivný pocit, když
víte o někom téměř vše, zatímco ten druhý ani neví, že jste spolu chodili do
školy.
Je to už dlouho, co jsem slyšela, že se Sakura odpoutala od
Sasukeho a dle jejích slov, konečně se cítila volná. V té době jsem ji
nechápala. Přece jsem si myslela, že na tom byla stejně jako já. A pak jsem ji
tiše obviňovala, že si tak ubližovala, když ho ani nikdy pořádně nemilovala.
Nemyslela jsem si, že pravá láska může někdy pominout. Jenže, nyní mám pocit,
jako kdyby i moje zamilovanost se vypařovala. Protože od kdy ho mám jen ráda?
„Hinato, nechceš se mnou a ostatníma zajít na ramen?“
Objevil se u mě můj týmový kolega.
„Kibo…“ Možná bych ho měla nechat jít. „…já…“ Minulost je
minulost, ale dnes je přítomnost. Už žádné sebe obviňování. Sbohem mé staré ‚já‘.
„Ráda.“ Usměju se a vycházím vstříc mé budoucnosti.
0 komentářů:
Okomentovat