Pocítit smrt 14 - Zachránit život...A nebo dva!

Naruto se chvatně vyhnul pěsti mířící na jeho levý bok, chytil nepřítele za zápěstí a vší silou ho odhodil na druhou stranu místnosti. Ihned se musel vyhnout noze, která ho chtěla podkopnout, a proto vyskočil do vzduchu, kde během chvilky zanalyzoval momentální situaci.

Bylo jich tu okolo padesáti, což nebylo nijak malé číslo, ale nebyl to zrovna velký problém. Bojovali s nimi už nesčetněkrát a jejich zkušenosti jim umožňovali je porazit se relativní lehkostí. Radši se rozhodl nepřipravit o svou chakru, nevěděl, kolik jich může být ještě ve zbytku budovy, proto bojoval převážně v taijutsu.

Rychle se ještě podíval na Takumiho, který pohotově odrážel útoky protivníků a úspěšně jim sem tam uštědřil protiútok.

Naruto doskočil zpět na zem a vytáhl katanu z pouzdra. Proti němu se řítila skupinka ninjů, kteří na něj za běhu házeli salvu shurikenů. Naruto je bezproblémově zablokoval svou katanou, a když k němu dorazil první shinobi s úmyslem ho bodnout kunaiem, svou levou rukou ho chytil za paži a rychlým pohybem jej otočil k sobě zády a přitlačil ke svému tělu. Na nic nečekal a prořízl mu hrdlo.

Během té nepatrné chvilky k němu doběhl zbytek protivníků a vrhli se na něj. Naruto se jim obratně bránil, kdykoliv se útoku nestačil vyhnout, zablokoval ho svou katanou a ochotně jim vrátil útok svým vlastním. A přece jen byl zkušenější a silnější a dokázal jich několik odklidit dřív, než by se to povedlo jim.

„Vedu posilu!“ Uslyšel svůj klon a ucítil, že se ihned zrušil. Pochopil, že dorazila první dvojce. Podle zvuků se hned zapojili do bitvy, ale přesvědčit se o tom nemohl. Zaměřit se na něco jiného by znamenala pro něj okamžitou smrt.

Naruto katanou odzbroj jednoho nepřítele a než se nadál, zautomatizovaným pohybem jej propíchl. Nepřítel padl na zem, ale nenechal se tím unést a chvatně praštil do nosu muže, co ho chytil v nestřežené chvilce. Ten se pustil, ale dokázal se ještě vyhnout Narutovým útokům, které by ho určitě zabily.

Naruto si trochu ulevil, když uviděl, že část ze skupiny, která na něj útočila, se přesunula na jejich posily, přesto stálo okolo něj deset ninjů, kteří byli připraveni ho popravit během vteřiny.

Najednou kolem něj proletělo nějaké tělo, které cestou srazilo část nepřátel, z nichž někteří utržili katanu v krku dřív, než se jejich spolubojovníci stihli vzpamatovat a ochránit je. Rázem jich tam stálo o tři méně a Narutovi se otevřel pohled k Takumimu boji, který zřejmě ovládal už od začátku a spíše se bavil, než bojoval.

Naruto se ušklíbl a rozhodl se to tu s nimi ukončit. Vyskočil do vzduchu, kde si všiml, že všichni z jeho družiny už stáli v místnosti a bojovali, jen si v zápalu jeho vlastní bitvy nevšiml, že jeho klony už před nějakou chvílí zmizely. Provedl příslušnou pečeť a okolo něj se objevilo sedm klonů, ve kterých se jim formoval rasengan. Když dopadl na zem, uslyšel křik a na místě, kde ještě před chvílí bojoval, leželo sedm mrtvol. Usmál se a rozhlédl se po místnosti. Jak očekával, během jejich boje sem ještě dorazilo několik protivníků, ale naštěstí už všichni byli téměř hotovi. Všiml si, že Takumi už má svůj boj za sebou a vrhl se na pomoc ostatním. Blonďák se usmál, když uviděl, ke komu zamířil jako první.

Emi ho velmi překvapila. Nikdy ji neviděl v akci a možná kvůli její zamlklosti nečekal, že by mohla být tak dobrá. Ale byla to právě ona, kdo odklidil nejvíce protivníků hned po něm a Takumim.

Protože Takumi se zbavoval zbylých nepřátel vcelku rychle, rozhodl se Naruto, že už se do boje nebude zapojovat a radši prozkoumal místnost. Hledal nějaké dveře, které by vedly dál, protože tohle byl konec hlavní chodby, kterou se s Takumim vydali. Rozhlédl se dokola a v rohu na druhé straně místnosti objevil obyčejné dveře.

Když padl poslední protivník, svolal si je všechny k sobě a vysvětlil jim, že teď všichni zůstanou spolu a spěšným krokem se vydal k objeveným dveřím. Ty nebyly jištěné žádným zámkem, řetězem, ničím…Přesto měl ten podivný pocit, že za nimi najde cíl této výpravy.

Blonďák opatrně stiskl kliku, a když se pokusil otevřít, objevila se chakra, která ho odhodila deset metrů daleko.

Takumi k němu rychle přispěchal a pomohl mu se postavit na nohy: „V pohodě?“

„Jo.“ Vydechl Naruto. „Je to chráněné nějakým jutsu. Ale v životě jsem neviděl takovou ochranu.“

Všichni začali tiše přemýšlet, jak onu ochranu obejít, když v tom Narutovu pozornost upoutala Emi, která se svěšenou hlavou pomalým krokem došla ke dveřím a položila na ně levou dlaň. Pravou rukou vytvořila pečeť, kterou v životě neviděl, a pak něco neslyšně zašeptala. Vtom klem její dlaně začalo zářit slabé světlo, a když pohaslo, dveře se samovolně otevřely.

Takumi na ní nevěřícně zíral. Když se vzpamatoval, došel k ní a řekl: „Kdo ksakru jsi?“

„Takumi, já…“ Pokusila se mu to vysvětlit, ale byla ním přerušena.

„Vysvětlíš nám to, až bude na to čas.“ Odvětil. „Teď pojď.“

Takumi vešel do dveří jako první. Nehodlal se ohlížet zpět na Emi. Ta holka něco skrývá a vůbec se mu nelíbilo, že to nikomu neřekla. Ani nevěděl, co si o ní má teď myslet.

Takumi zahnal myšlenky stranou, na to teď neměl čas. Radši se začal rozhlížet po chodbě, po jejíž celé délce se po obou stranách vyskytovaly desítky dveří, které byly zajištěné několika zámky a celé byly z ocele.

„Asi jsme to našli.“ Ozval se za ním Naruto a položil mu ruku na rameno. „Tak jdeme!“ Zvolal a sám zamířil k prvním dveřím, které po neúspěšném pokusu o jejich vykopnutí, nakopl. Takumi se zasmál, ale hned zděšeně uhýbal kusu zámku, který se odlomil po setkání s rasenganem.

„Argh, dávej pozor!“ Zakřičel.

„Promiň!“ Zavolal k němu blonďák, který stál v mraku prachu. „To samo!“

„Jasně.“ Zamumlal sarkasticky Takumi. „To samo.“

„Tady nikdo není.“ Ozval se Naruto a otočil se, kde uviděl stát celou skupinu. „Proč tu stojíte? Nevidíte, že tu je spousta jiných dveří?“ Zamrmlal a zbytek skupiny poslušně vyrazil prohledávat neprohledané, jen Takumi zůstal stát na místě.

„Myslíš, že tu budou?“ Zeptal se Takumi nervózně. Naruto se na něj podíval a lehce se usmál. Byl rád, že se i po tak dlouhé době o ně stará.

„Musí.“ Odpověděl a vyrazil k dalším dveřím.

Zbývalo už posledních pár dveří. Nikdo z nich neztrácel naději, byli si vědomi, že je stejně velká šance, že budou tam, jako že budou úplně někde jinde. Takumi zrovna pomáhal cizím vězňům dostat se odsud, když uslyšel křik jednoho z jejich mužů.

„Jsou tady!“

Kioshi nervózně naslouchal ranám z chodby. Bylo to hlasitější než předtím, že by se boj přesunul sem?

Jeho pozornost však upoutala Miako, která se lehce zavrtěla a bolestně zasténala. Kioshi se na ni podíval a uviděl, že je konečně vzhůru.

„Co je to za hluk?“ Zachraptěla a s vděčným úsměvem, přijala vodu, kterou ji Kioshi podal.

„Někdo na ně zatočil.“ Odpověděl ji a rukou jí pomáhal se napít.

„Myslíš, že by...“ Podívala se na něj nadějně.

„Doufám.“ Přiznal Kioshi a oba začali naslouchat hluku za dveřmi. Podle hlasitosti Kioshi usoudil, že se k nim pomalu blíží.

Najednou se ozvala silná rána přímo u jejich dveří, které se ihned pokroutili a místo kliky se objevila velká díra. Následovala další rána a dveře to nakonec nevydržely a vypadly z pantů na zem. Když se oblak prachu rozestoupil, uviděli ve dveřích stát statného muže v černém plášti.

„Miako? Kioshi?“ Zeptal se hrubým, ale přesto docela sympatickým hlasem.

Oba dva opatrně přikývl a Kioshi dodal: „A-ano.“

Muž si je přejel zkoumavým pohledem a pak zvolal kamsi za sebe: „Jsou tady!“

„Vy-vy jste nás hledali?“ Zeptala se Miako překvapeně a Kioshi přitakal zvednutím obočí.

„Toshi, jestli sis je spletl…“ Ozval se jim tak známý hlas. Kioshi se na Miako zářivě usmál a začal pomalu vstávat. Protože mu to rány moc neusnadňovaly, přidržoval se postele a statečně zadržoval potřebu usyknout bolestí.

Najednou se ve dveřích objevil světle hnědovlasý chlapec a střelil po nich svým pohledem. Jeho zorničky se rozšířily a začal se vítězoslavně smát. Ihned přispěchal ke Kioshimu a začal ho podpírat, protože hned při prvním pohledu poznal, že jen stát mu dělá potíže.

„Blbci.“ Zasmál se. Kioshi věděl, že to nemyslí jako urážku, a proto se zasmál s ním a Miako se lehce usmála, jelikož se necítila, že by jí smích nějak prospěl. „Takhle se nechat chytit.“

„Pf, k tomu je potřeba talent.“ Odsekl Kioshi a obtočil ruku kolem jeho ramen.

„Tak si příště osvojte schopnost, jak se z toho dostat.“ Ušklíbl se Takumi a oba si je prohlídl pečlivým pohledem. „Vypadáte strašně.“

„Furt líp než ty.“ Ozvalo se ode dveří, kde uviděli stát Naruta se založenýma rukama.

„Naruto-sensei!“ Zvolal Kioshi a usmál se.

„Co jste vyváděli, že vás musíme zachraňovat?“ Zeptal se a vykročil k němu.

„Nemuseli jste.“ Zahučel chlapec. „Ale díky.“

„Nemuseli jsme? A to jste si mysleli, že bychom vás tu nechali?“ Zeptal se překvapeně Takumi.

„No…Nás ani nenapadlo, že byste věděli, že…“ Zamumlala Miako, která se pokusila alespoň posadit.

„Máme své zdroje.“ Mrkl na ni Naruto a otočil se ke svým spolubojovníkům. „Můžete vyrazit zpět do úkrytu, my to tu už dořešíme. Prosím, odveďte tam i ostatní, co jsme tu našli. A moc děkujeme.“ Usmál se a chvíli sledoval, jak něco zamumlali a pomalu odcházeli pryč.

„Kdo oni jsou?“ Zeptal se Kioshi.

„Přátelé.“ Odpověděl jednoduše Naruto. „Pro jejich bezpečnost víc vědět nepotřebujete.“

„Tentokrát ne pro naši?“ Ozval se sarkasticky černovlasý chlapec.

„Vzhledem k tomu, čím jste si právě prošli, by to znělo směšně.“ Utrousil jejich sensei a přešel k Miako. „Plán je takovej, že vás teď přeneseme zpět do Konohy přímo k Hokagemu.“

„A neprozradíte se tím?“ Zeptala se Miako.

„Trochu. Věřím, že Kakashi-sensei bude mlčet, když mu to vysvětlíme.“ Vysvětli Naruto a čelil hned další otázce.

„A proč nás nepřemístíš k Sakuře?“ Zeptal se Kioshi.

„Lidé by se ptali. Takhle to bude jednoduší, věřte mi.“ Obhájil se jinchuuriki a vzal opatrně Miako do náruče. „Připraveni?“

„Hlavně, ať už jsme pryč.“ Konstatovala Miako a v další sekundě viděla jen žlutý záblesk a všechno jakoby se rozmazalo.

Dřív, než si uvědomila, že se přemístili, stáli všichni v menší místnosti s velký stolem u okna a šedovlasým mužem za ním, očividně nevědom jejich přítomností.

„Kakashi-sensei.“ Ozval se Naruto. Muž leknutím nadskočil a podíval se na jeho narušitele.

„Naruto! To mi nedělej!“ Pokáral ho a Naruto se ušklíbl, zřejmě si Kakashi ještě neuvědomoval, že by tam neměl ani stát.

„Jistě, Kakashi-sensei.“ Zasmál se a až teprve teď Hokagemu došlo, že by měl být mrtvý.

„Na-Naruto?“ Zakoktal a podíval se na zbylé osoby v místnosti. „Takumi? A Miako a Kioshi?“

„Sensei, všechno vysvětlíme.“ Slíbil Naruto a přešel k židli, kam posadil Miako.

„Jste opravdu...“

„Ano, jsme.“ Potvrdil Takumi.