Pocítit smrt 12 - Žít jako zajatec

Kioshi pomalu procital. Ihned ucítil pulzující bolest na spánku. Prvních několik okamžiků jeho tělo odmítlo provést jakýkoli pohyb, dokonce i otevřít víčka byl příliš složitý úkol. Přísahal by, že má na tváři zaschlou krev, pravděpodobně ho poranili, když ho praštili, aby ho uspali. Ale nehodlal se o tom přesvědčovat. Cítil na sobě cizí pohled, ale to mu bylo momentálně jedno. Během chvilky se mu začala motat hlava a upadl znovu do bezvědomí.

Když se probudil podruhé, cítil se mnohem lépe. Opatrně otevřel víčka, ale nepotěšeně zjistil, že není skoro nic vidět. Bolest hlavy trochu ustoupila, ale pohled na sobě stále cítil. Pomalu zvedl ruku a podepřel se, aby se mohl posadit. Všechny svaly v jeho těle protestovaly tupou bolestí, až mu z úst uniklo bolestné zasténání. Když s vynaložením veškeré síly konečně seděl, rozhlédl se po místnosti, aby našel toho, kdo na něj koukal celou tu dobu. Ačkoliv byla tma, jeho oči si pomalu přivykly a dokázal rozeznat postel, jak na ní někdo leží a nejspíš se snaží být nezpozorován.

„Kdo jsi?“ Zachraptěl a pozoroval, jak drobné tělo ztuhlo překvapením. Poté uslyšel dívčí hlas říct jeho jméno. Ten hlas znal. Byl slabší než kdy jindy, slyšel jasnou bolest a zlomenost, což nikdy nevěřil, že v tomto hlase někdy uslyší, ale stále ho rozeznal. Rozeznal by ho kdekoliv a kdykoliv.

„Miako!“ Zašeptal a pokusil se postavit. Když pochopil, že to nepůjde, rozhodl se použít ruce a doplazit se k ní. To už šlo mnohem lépe a během chvíle už zblízka hleděl do krásných hnědých očí dívky, která mu zamotala srdce. Ale ty oči už nebyli plné šťastných jiskřiček, které tam vídával od toho dne, kdy jí poprvé viděl. Ne, teď byli plné smutku a zoufalosti.

Kioshimu se udělalo zle. Co jí udělali? Doteď žil v tom přesvědčení, že jí snad nic nezlomí.

„Kioshi.“ Zašeptala Miako a vztáhl ruku k jeho tváři. Kioshi si všiml, že jí to dělá značné potíže. „Co tu děláš?“

„No, zachraňuju tě. Řekněme, že se mi nevede úplně nejlépe.“ Usmál se shinobi. „Ale dobrá věc je, že jsem tě aspoň našel.“ Zasmál se lehce a stiskl jí ruku. Teprve teď si modrovlásku pořádně prohlédl. Až teď si mohl všimnout modřin a ran všude po těle, kde viděl. A byl si jistý, že pod oblečením na tom nebyla o nic lépe.

„Je mi to tak líto, Miako.“ Omluvil se jí, i když za to nemohl. Jeho srdce se lámalo při každém pohledu na její vystrašený obličej.

„Není to tvoje chyba.“ Upozornila ho dívka a odvrátila od něj oči. Stěží zadržovala slzy plné vzteku a smutku nad tím, co je teď čeká. Co čeká Kioshiho. „Neměl jsi mě hledat. Teď tě čeká to, co mě.“

„Miako, oba víme, že bych si nikdy neodpustil, kdybych tě tu nechal.“ Odporoval jí trošku naštvaně. Věděl, že to myslí dobře, ale myslel, že už ví, že by se pro ní vrhl do vybuchující hvězdy, kdyby to znamenalo, že ona přežije. Copak stále nechápala, co pro něj znamená?

V tom oba uslyšeli otevírání dveří. Miako sebou vyděšeně trhla, když uviděla, kdo přišel. Kioshi si jej sjel pohledem, neměl z něj vůbec dobrý pocit.

„Černovláska se nám probrala?“ Kioshimu naskočila husí kůže, když uslyšel jeho hlas. Rozhodl se na jeho urážku nereagovat. „Zatím se neboj, teď si jdu pro tadyhle modráska.“ Zachechtal se a chytl Miako za ruku a stáhl ji z postele. Kioshi chtěl zakročit, ale Miako zakroutila hlavou, ať nic nedělá.

Kioshi sledoval, jak jí odtáhli po zemi jako kus hadru. Bál se jen pomyslet, co po ní chtějí a co s ní udělají. Když si vzpomněl na její zranění, měl docela jasnou představu.

Kioshimu se svíral žaludek, dělalo se mu zle z tohoto místa a z těch lidí. Ale nemohl nic udělat. Měl svou kamarádku zachránit. Místo toho selhal a skončil tam, kde ona.

Takumi čekal za stromem u starého mostu. Poklidně sledoval vzdálený vodní mlýn a děti pobíhající okolo a lehce se usmál, když viděl, jak si bezstarostně hrají. Brzy ucítil něčí přítomnost za jeho zády. Věděl, kdo to je, tu chakru poznával.

„Tak co?“ Zeptal se a otočil se na menšího muže zahaleného v cestovním plášti.

Muž k němu natáhl uoku se svitkem: „Je tam všechno napsané. Nečetl jsem ho, takže nic nevím.“

„Jsi si jistý pravdivostí?“ Zeptal se a poukázal na svitek. Nikdy ho zatím nezklamal, ale nikdy se mu nelíbilo, že by měl dostat informace až z druhé ruky.

„Je to spolehlivý zdroj.“ Ujistil ho muž.

„Děkuju, můžeš jít.“ Řekl Takumi a muž zmizel. Takumi rozevřel svitek, zběžně ho přelétl očima a znovu ho zavřel. Cloumal ním vztek, málem hodil svitek do řeky, ale ovládl se. Rychle se vydal na cestu zpět do skrýše, aby mohl informovat Naruta.

Kioshi už nějakou dobu sledoval modrovlásku, jak slabě oddechuje. Přinesli jí sem asi po dvou hodinách v bezvědomí s čerstvými ránami po mučení. Ho stále nechali být, ale věděl, že to je jen otázka času.
Jemně oddělal pramen vlasů, který jí přepadl do obličeje a pohladil jí po bledé tváři. Viditelně tu zeslábla. Kioshi zavřel oči a myšlenkami se vrátil zpět do Konohy. Ví, že selhal? Ne, zatím ne. Na to je brzy. Netušil, co by měl dělat. Celou tu dobu se snažil přijít s únikovým plánem, ale žádný nemohl vymyslet. Ať už je tu drží kdokoliv, dokonale je odřízl od všech šancí na záchranu.

Sakura zrovna dorazila domů po noční šichtě v nemocnici. I když to byly dva týdny po bitvě, měli stále hodně práce. Měla ještě pár hodin, než se vzbudí Minato a Kushina. Už se trochu těšila, až začnou další rok chodit na akademii, ušetřilo by jí to hodně času, kterého moc neměla. Původně chtěla jít spát, ale věděla, že by neusnula. Během práce zaslechla rozhovor mezi dvěma sestřičkami. Tušila, že se něco muselo stát na té misi, na kterou vyrazila Miako, ale nevěděla to jistě. Ale podle nich byla zajatá a Kioshi se vydal na její záchranu.

Růžovláska nehybně ležela na posteli a tupě hleděla do stropu. Kde jsou ty roky, kdy to byla ona, kdo vyrážel na záchranné mise, kdo byl stále v nějaké akci? Všechno se tak změnilo od narození dvojčat. Najednou byla jednou z obyčejného lidu. Strachovala se, kdykoliv někdo jí blízký vyrazil na nebezpečnou misi, nebo se mu něco stalo. Předtím něco mohla udělat, teď jen trčí ve vesnici a modlí se, aby to přežili.

Chyběly jí ta léta, ale taky si uvědomila, že děcka jsou jí důležitější. V tom uslyšela na chodbě vedoucí k ní do ložnice dupot a hlasité štěbetání. Unaveně se protáhla a vstala z postele, když k ní vtrhli její potomci.

„Mami, Minato mě polil vodou.“ Postěžovala si dívka a upřela své naštvané studánky na vysmátého Minata.

Sakura si povzdechla, její denní rutina právě začíná.

Takumi dorazil do skrýše. Skoro nikdo tam nebyl, většina lidí byla v terénu. To ho ale teď nezajímalo. Rychle šel do Narutovy pracovny, kde ale nikdo nebyl. Zkusil ještě jeho pokoj, ale ten byl taky prázdný.

„Kruci, Naruto, kde vězíš?“ Nadával Takumi a namířil si to do hlavní místnosti, kde normálně plánovali akce. Jindy plná místnost teď byla obsazena jen jediným člověkem. Ani neznal její jméno, nebyla zrovna tím nejvýraznějším členem jejich odboje, ale pamatoval si ji ze schůzek.

„Kde je Naruto?“ Zeptal se jí, aniž by si vzpomněl na nějaké vychování.

„Pa-pardon?“ Zakoktala dívka, zjevně zaskočená, že s ní Takumi vůbec mluví.

„Ptám se, kde je Naruto?“ Zeptal se trpělivě. Věděl, že ta holka není společenský typ, proto se rozhodl moc nevztekat.

„Říkal, že jde do Konohy.“ Odpověděla mu a Takumi přikývl. Aniž by se rozloučil, hned se přemístil pryč.

Bylo po obědě a Sakura odpočívala na lehátku na zahradě. Všimla si zahalené postavy na střeše protějšího domu. Sakura na něho zpříma hleděla, aby mu dala jasně najevo, že o něm ví. Postava se nejistě ošila. Sakura se ušklíbla, věděla, že to je Naruto. Poznala to.

Vtom se u něj objevil někdo další. Netroufla si odhadovat, jestli to je Takumi, nebo někdo jiný, jen je pozorně sledovala. Viděla, jak mu něco říká a potom něco předává. Vypadalo, že to je nějaký svitek, ale na tu dálku to nepoznala. Najednou se na ní oba podívali a oba zmizeli.

„Co, proboha, provádíte?“ Zašeptala. Najednou na ní dopadl nafukovací balónek plný vody. Uviděla šklebící se dvojčata. Myšlenky na Naruta hodila a za hlavu a sama se ušklíbla. Čekala na ní odplata a tu nesmí nechat čekat.

Naruto se s Takumim přemístil zpět do skrýše.

„Víš to jistě?“ Podíval se na svého učence Naruto. „Určitě jsou to oni?“

„Jo, ten popis sedí opravdu jen na ty dva.“ Odpověděl mu Takumi. Naruto si rozevřel svitek a dal se do čtení. Měl pravdu, nebylo pochyb, měli Miako a Kioshiho.

„Sakra, to dost věcí komplikuje.“ Ulevil si Naruto a složil hlavu do dlaní. „Musíme je zachránit.“

„Já vím, ale jak?“ Zeptal se, aniž by čekal odpověď.

„Během dneška a zítřka by se měla vrátit většina našich lidí.“ Konstatoval Naruto a sedl si za svůj stůl. „Svoláme na zítřejší večer schůzi a něco vymyslíme. Budeme muset.“ Kioshi jen kývl a odešel z Narutovy pracovny.

Kioshi mířil k sobě, když narazil do někoho jiného.

„Omlouvám se.“ Uslyšel tu dívku, která mu řekla, kde je Naruto. Kioshi jen kývl a pokračoval dál ve své cestě, když jí znovu uslyšel. „Asi mi do toho nic není, ale…děje se něco?“ Kioshi se na ní otočil a povzdychl si. Nemohl jí zazlívat, že je zvědavá.

„Zítra bude schůze, všechno se tam dozvíš.“ Řekl jí nakonec a odešel. V duchu si ale udělal poznámku, že bude muset zjistit její jméno.