Jedenáctileté děvče, za čtyři měsíce už dvanáctileté, jak ráda zdůrazňovala, zklamaně vzdychlo. Další povídka, kterou tak ráda četla, nemá dokončený příběh. Další fanfikce, na kterou se někdo vykašlal.
Dívka se podívala na pozadí svého počítače, kde se na ní usmíval blonďatý ninja s uhrančivě modrýma očima. Na sobě měl svou tak milovanou oranžovou soupravu.
"Ach jo, asi nikdy nenajdu dobrou povídku, kde se dočkáš konce, co? Naruto," nutno dodat, že pro svůj věk měla trochu pokroucené, co je dobrá povídka. Hlavně, že tam je hodně romantiky a šťastných konců, ne?
Dívka si unaveně prohrábla své hnědé vlasy a podívala se na hodiny. Měla by už jít spát. Zítra jí začíná znovu škola po dvoutýdenních vánočních prázdninách a měla by se na to vyspat.
Ale nemohla. Ty povídky jí trápily. Chtěla pro jejího hrdinu příběh, který by mu zajistil alespoň v tom malým vesmíru fanfikce šťastný konec, který si zasloužil od té doby, co ho měla tu čest potkat. Protože on jí změnil život a ona mu za to byla nadosmrti vděčná.
Bezmocně se podívala na svou starší sestru, jak jde spát. Co má dělat? Nemůže jí tu svítit, donutila by ji jít hned spát. Děvče nemělo jinou možnost. Počkalo, až její sestra usnula. Když jasně uslyšelo z druhé strany místnosti klidné, pravidelné oddechování, vzalo si svůj teprve patnáct dní starý tablet a zalezlo si pod peřinu. Tam dívka zapnula poznámkový blok a začala psát první řádky. Ano, bylo to nepohodlné, ale lepší řešení neměla.
V hlavě jí vířilo tolik nápadů. Všechny se ale zakládaly na její idei, která měla kořeny v těch všech povídkách, které považovala, za ty nejlepší. Mysl jedenáctileté dívky, která vstupovala do puberty byla prostě hodně růžová.
A nakonec se rozhodla pro její vůbec nejlepší verzi. Bylo jedno, že je to jedna z těch nejklišovatějších věcí, které člověk může přečíst. Když měla základ první kapitoly hotový, dívka s úsměvem zhasla tablet a zachumlala se do peřin. Než usnula, odehrával se jí v hlavě příběh, jak by to mohlo pokračovat.
Další den se děvče vzbudilo pozdě. Včerejší ponocování si vybralo svou daň, ale nic si z toho nedělalo. Naopak, mělo radost, že se do toho pustilo. A i když vstávalo pozdě, nebyla to žádná katastrofa. Nakonec, školu má doslova přes silnici.
Celý den nedávala pozor. Ne, v hlavě se jí rodily různé variace, co by se mohlo v jejím příběhu odehrát. Na kraje sešitů si dělala poznámky všech nápadů, z výkladu učitelů si neodnesla absolutně nic.
Když dorazila domů, její sestra seděla u počítače a nevypadalo to, že by jej chtěla v bližší době opustit. Nemohla jí vyhánět, ptala by se proč a kdyby jí řekla, že chce psát povídku, nejspíš by se jí vysmála. Nikdy neměla pochopení pro její záliby. Vždy jí říkala, že je divná.
Děvče se tedy mrzutě přesunulo ke svému tabletu a pokračovalo tam. Nelíbilo se jí, že jí její sestra stále okupuje počítač. Byla tam každý den, zatímco ona se tam dostala výjimečně.
Když její sestra musela odejít do hudebky, dívka se chytila příležitosti. Rychle zasedla na židli, snad ve strachu, že by jí někdo zabral místo a pustila Word. Začala rychle ťukat do klávesnice, aby mohla převést svoji fanfikci do nul a jedniček v počítači.
Její sestra už dávno přišla zpět z hodiny, ale nechala jí být. Dívka se po pár hodinách usmála. První díl byl napsaný. A byla s ním spokojenější, než s jakoukoli povídkou, co četla.
Teď ještě vymyslet název. Dívka se nerozmýšlela dlouho, kašlala na nějakou hru slov, která by mohla čtenáře snad přesvědčit, aby si její povídku přečetl. Příběh začíná návratem její hrdiny, který konečně ví, kdo je. Už to má, název, který jí bude doprovázet další tři roky. Návrat Naruta Namikazeho.
Po pár měsících, už jako dvanáctiletá, jak hrdě prohlašovala, si uvědomila, proč některé povídky zůstávají nedokončené. Sama měla problém vydávat často a pravidelně. Někdy dokázala vydat další díl hned další týden. Někdy to byla otázka i měsíců. Přesto dokázala během jednoho roku vydat deset dílů, což nakonec považovala více méně za úspěch.
Na co byla pyšná, bylo, že během jednoho roku se jí značně posunul styl psání a několik levelů výš. Stále však měla hlavu plnou happyendů a pomalu se utápěla ve světě puberty.
Jako třináctiletá, jak s nezájmem odpovídala všem tazatelům, byla zcela potopená v pubertě.
Začala se zajímat i o skutečný svět a ačkoliv na svého hrdinu nikdy nezapomněla a držela si ho jako své malé tajemství, zájem o povídku odpadl.
Její subjektivní znaky, jak poznat dobrou povídku, se velmi změnily. Její mysl už nebyla jenom růžová, začínala si uvědomovat, že takový život prostě není. A nakonec byla ještě ráda, že ten rok dokázala publikovat jeden jediný díl.
Stále jako třináctiletá, ale už jiného roku, jak si uvědomovala, neplánovala nic napsat. Její zájmy už naplno ležely někde jinde a dávno odepsaná povídka, která už byla několikrát oživována, zase upadala do zapomnění dívčiny zaneprázdněné mysli.
Puberta ji pomalu opouštěla a nakonec jednoho dne přišla jedna jediná osoba, která jí vnukla zajímavý nápad. A příběh se dočkal pokračování.
Už jako čtrnáctiletá, jak jí naznačil dort při oslavě jejich narozenin, při jednom z těch nudných dní, kdy už si myslíte, že i bušení do zdi hlavou by byla větší zábava, si dívka vzpomněla na svou, neustále čekající, povídku. Proto zasedla za počítač a začala znovu psát. Zjistila, že je to lepší činnost, než nic nedělaní. Proto toho roku vyšly díly tři.
Stále jí bylo čtrnáct, ale toho roku už měla dostat svůj občanský průkaz, jak si radostně připomínala. Cítila se mnohem vyzrálejší, více dospělá. Puberta už byla nadobro pryč a její zájmy se znovu změnily. Povídka už k nim nikdy nepatřila.
Dívka se toho roku rozhodla, že je čas to konečně ukončit.
Byla to kapitola jejího života, která už byla dávno pryč. Její názory už se neslučovaly s těmi, když jako jedenáctiletá četla povídky od gagara na Konoha.cz. Pochopila, že nic není růžový a zalitý sluncem. Pochopila, že dobro nemůže existovat bez zla, ačkoliv se to jejímu jedenáctiletém já příčilo. A i když se ta vzpomínka na tu dobu před třemi lety vzpouzela, kopala okolo sebe, jak mohla, čtrnáctiletá dívka se rozhodla. Napíše patnáctý díl. Poslední díl.
O týden později na svém účtu na Konoha.cz mohla objevit první díl nové povídky. Nová povídka, nová etapa její života...
Šestnáctiletá dívka, jak si vystrašeně uvědomovala, publikovala již dvanáctý díl své fanfikce. Nadávala si za tu téměř roční pauzu mezi desátým a jedenáctým dílem.
Ovšem tentokrát to nebylo z nezájmu o povídku, byla prvním rokem na střední škole. A velmi těžké, neměla čas a ani sílu na to, aby měla něco psát sama pro sebe. Stačila ta desetistránková práce do fyziky, no ne?
Provinile si vzpomněla na svou první povídku. Až s odstupem času si uvědomila, co pro ní znamenala.
Ano, sama viděla, že byla naivní, když si myslela, že je to dobrá povídka. Ale ty mezery mezi díly, které se tvořily, protože jí se nechtělo psát, jí mrzely.
Co jí ale více užíralo, byl konec. Už tehdy věděla, že ho urychlila, že ho měla více rozepsat. Ale až teď si uvědomila, jaký nedůstojný konec svému hrdinovi, který s ní byl i po tolika letech, nastolila.
Kde si vysnila jedenáctiletá holčička šťastný život svého hrdiny, tam mu čtrnáctiletá dívka uvařila bídnou smrt.
"Slibovala jsi šťastný konec," uslyšela jsem v hlavě hlas Aki. Mladá pohledná dívka, kterou jsem si vysnila pro svůj vůbec první příběh, který jsem kdy vyprávěla.
"Já vím," odpověděla jsem jí zahanbeně.
"Nezasloužili jsme si to, víš?" Pokárala mě a já jen beze slova přikývla. "Po všech těch nikdy nekončících přestávkách jsi nám dala jen smutek a smrt,"
"Já vím," zopakovala jsem svá předchozí slova. "Proto po pěti letech, patnácti dílech a 13 998 slovech píšu tohle,"
0 komentářů:
Okomentovat