„Ale, kráska nám odmítá se najíst!“ Uslyšela ten slizký hlas. Ten chlápek byl ten, co jí navštívil hned zezačátku. Od té doby se nijak nezměnil, stále měl naprosto holou hlavu, stále stejně vrásčitou tvář s obří jizvou táhnoucí se od pravého ucha až téměř ke kořeni nosu. Snad jen mu vyrašilo jemné strniště na bradě.
„Tak mě odvaž!“ Zasýpala chraplavě. Její hlasivky odmítaly spolupracovat, dokud nedostane do sebe nějakou tekutinu.
„Ou, pardon, na to jsem vskutku pozapomněl,“ řekl a výsměšně se jí podíval do tváře. Poté přistoupil k posteli, u které se povalovala u postele společně s houskou, která byla už celá vlhká od okolní vody. Asi před dnem totiž udeřila velká bouřka a dírami ve stropě sem vtekla voda. Muž vzal láhev a odšrouboval víčko. Miako si povzdechla, to jí ani neodváže, aby se napila sama. Nemohla utéct, měla zablokovanou čakru a naprosto bez síly, když tři dny nic nejedla. V její situaci je snad každý člověk bezmocný.
Po malé chvilce ucítila, že jí nacpal do úst hrdlo láhve, kterým do ni vtékala ta blahodárná tekutina. Miako hltavě polykala a cítila, že se jí o něco ulevilo. Nepříjemné sucho v puse postupně mizelo…
Kioshi doběhl ke kanceláři Hokageho. Slušně zaklepal, a když se ozvalo ono „dále“, na nic nečekal a vešel dovnitř. Kakashi na něj upřel své oči a tiše si povzdychl.
„Volal jste mě, Hokage-sama?“ Byla to jen řečnická otázka, proto ji Kakashi přešel a přešel rovnou k věci.
„Jak asi víš, Miako před téměř týdnem vyrazila sama na misi. Jde o to, že už před několika dny měla dorazit do cíle a měla poslat zprávu o splnění mise. Co víc, dle informací tam ani nedorazila a nikomu se zatím nepodařilo ji zkontaktovat a najít. Moji psi sice sledovali její stopy, ale ty potom náhle zanikly. Ninja psi tě zavedou až na to místo, dál budeš muset pokračovat sám,“
„To půjdu sám?“ Podivil se. Pokud zajali Miako, o moc větší šanci neměl.
„Zatím ano, pokud budeš někoho potřebovat, pošleš zprávu a já pošlu posily. Dobře víš, že teď je plno ninjů na misích a další pomáhají opravit vesnici. Potřebuji každého ninju zde, co to jen jde,“
„Rozumím,“ hlesl Kioshi a odešel k sobě domů si sbalit. V kanceláři na sobě nedal nic znát, ale pěkně ho to rozrušilo. Pokud je Miako už mrtvá…Kioshi si zakázal o tom přemýšlet a pospíšil si domů, aby mohl vyrazit co nejdřív a co nejdřív jí i zachránit.
O několik hodin později stál Kioshi na vyšlapané cestičce, okolo něj čmuchali psi, až k němu přišel Pakkun: „Promiň, ale tady stopy končí,“ řekl a všichni zmizeli. Kioshi zůstal stát a absolutně netušil, co dělat. Nakonec po chvíli rozmýšlení se dal na průzkum okolí a přitom doufal, že modrovlásku neodvedli moc daleko.
Kioshi pečlivě prohledával snad každý metr. Nedovolil si, aby přehlédl byť sebemenší náznak jakékoli stopy. Jenže se postupně stmívalo a náhle Kioshi pocítil obrovskou fyzickou únavu. S velkým sebezapřením se posadil na větev stromu s tím, že si na pár minut odpočine. Vytáhl si láhev vody, jak ale následně zjistil, byla prázdná. Kioshi se znepokojeně rozhlédl. Slunce už zmizelo za obzorem a kolem něj se rozprostírala tma, doprovázená šustěním listů a zvuky zvířat.
„Blbej, blbej, blbej!“ Začal si nadávat. „Voda došla už před několika hodinami a prošel jsem asi kolem pěti řek a potoků a jednoho jezera. To jsem tu vodu nemohl nabrat předtím?!“ V návalu vzteku na jeho samotného si ani nevšiml, že okolo něj všechno ztichlo a jediný zvuk v okolí byl jeho hlas.
Ale když v jeho blízkosti rupla větvička, tak i on zpozornila nenápadně vzal do ruky kunai. Ale nedal na sobě nic znát a dál dělal, jako by se nic nedělo. Snažil se na svém těle nedát znát, že ví, že tam někdo je. Očima se rozhlížel do všech stran, ale díky neproniknutelné tmě nic neviděl. Proto se soustředil na zvuky v okolí a snažil se nevnímat tlukot vlastního srdce. Jak si ale uvědomil, nic jiného neslyšel. Jen jemný šumot listí, ale žádná zvířata. Sovy, hmyz, pobíhající jeleni...Prostě nic.
Najednou uslyšel za sebou cizí dech. Na nic nečekal. Rychle se otočil a chytl nepřítele pod krkem a přimáčkl ho ke kmeni stromu. Pro jistotu mu dal kunai ke krku a dal mu pěstí do obličeje.
„Co po mně chceš?“ Zeptal se ho tvrdě a ještě zesilnil stisk na nepřítelově krku. Nepřítel ovšem neodpověděl. Jen se usmál a v tom si Kioshi uvědomil, že tu nejsou sami. Ale na to bylo pozdě.
Miako si rukou utřela krev z rány na čele, která stále nechtěla přestat krvácet. Dnes jí poprvé mučili. Pravdou je, že to není poprvé, co byla unesena a mučena. Ale tohle byla naprostá jiná úroveň. Pozitivní však bylo, že jí konečně odvázali. Faktem bylo, že by se stejně nikam nedostala. Nohy jí přestaly definitivně poslouchat. Její tělo bylo naprosto vyčerpané. Neměli důvod se s tím zabývat.
Dnes již podruhé se začaly otevírat dveře, které bránily její svobodě. Trošku se roztřepala. Ačkoliv jim stále drze odmlouvala, měla z nich strach. Hlavně po dnešku.
„Modrásku!“ Uslyšela jeho hlas. Nepříjemně se ošila, nezněl vůbec přívětivě.
„Plešoune!“ Odfrkla Miako a zavřela oči.
„Stále drzá,“ povzdychl si a hodil jí kousek oschlého chleba s láhví teplé vody.
„Dík, skoro jako pro Kageho,“ ušklíbla se. Riskuje a je si toho vědoma. Ale nehodlala mu dát najevo slabost. Dost už, že při mučení omdlela.
„Modrásku, ty to chceš ještě horší, než to máš teď?“ Zeptal se jí a přisedl si k ní na postel. Rukou jí přejel po stehnech a Miako si slíbila, že jakmile odejde, bude zvracet. Dívka se začala obávat, že může dojít na to…Že by ji znásilnil.
Jakoby věděl, na co myslí, řekl jí: „Jednou si to vezmu, vždycky si to vezmu. Ale ne dnes. Přišel jsem ti oznámit, že ti brzy dorazí spolubydlící,“
Po těchto slovech se zvedl a odešel, nezapomněl jí však ještě dát jeden ze svých pohledů.
Miako se rozbrečela. Kdyby ji jednoduše hned zabili, bylo by to stokrát lepší. Teď ale prožívá peklo na zemi a to všechno jen kvůli nějakýmu blbýmu svitku. Mučena a brzy znásilněna…Výborné vyhlídky. A teď někoho čeká podobný osud. Litovala toho, člověka, který se také nechal chytit jako ona. Nikomu to nepřála.
Po pár hodinách uslyšela kroky. Vzhlédla ke dveřím, které se znovu otevřeli. Na prahu stál nějaký mladík, mohlo mu být dvacet a nesl na svém rameni mužské tělo. Kdyby nevěděla, ke komu ten muž patří, myslela by si, že je to sympaťák. Ale věděla, že je to nepřítel.
Muž jen pohodil tělo na druhou stranu místnosti a zase beze slova odešel. Miako se na něj snažila zaostřit, ale díky vždy přítomnému šeru nic moc neviděla, jen husté černé vlasy pokrývající jeho lebku.
Po chvíli se začal muž lehce hýbat. Modrovláska si ihned uvědomila, že se probouzí. Než aby musela čelit jeho otázkám, radši rychle zalehla a dělala, že spí. Když se ale zeptal, kde to je, aniž by tušil, že tu je ještě někdo jiný, Miako nevěřila svým uším. Ten hlas…Ten hlas patřil jejími nejlepšímu příteli. To se nemělo stát.
„Ki-Kioshi?“
0 komentářů:
Okomentovat