Slip Away

Byl to už měsíc od jejich návštěvy v New Yorku. Tolik věcí se tam stalo, dobrých, ale i těch špatných, a proto mu Elisa nevyčítala, že po jejich návratu byl zamlklý. I jí trvalo, než se vzpamatovala ze smrti onoho nešťastného chlapce, Credence. Ale Newt s ní prakticky nemluvil, téměř nejedl, spal na gauči místo s ní v jejich posteli.

Elisa toho měla dost. Byl předvečer Štědrého dne a on tam jen ležel a hleděl do stropu se zastřenýma očima. Vůbec jí nevnímal. Pokoušela se ho vábit na jeho oblíbené aktivity, ale jediné, čemu se jakž takž ještě věnoval, byly jeho zvířata.

Hnědovláska ho znala už od Bradavic. Prožila s ním už několik Vánoc a dobře věděla, že jindy by si přípravy nenechal ujít.

Přišla za ním s nadějí a zeptala se: „Newte, ozdobíš se mnou stromeček?“ Newt se na ni ani nepodíval. „Prosím.“ Nic.

Elisa si povzdychla a odešla pryč. Bolelo jí, že ji tak ignoruje. Potřebovala ho. Milovala ho tak moc a zabíjelo jí, když mu nemohla pomoci.

O hodinu později bylo její dílo dokončeno. Jistě, mohla na to použít hůlku a do pár sekund by bylo vystaráno, ale ona radši zdobila vánoční stromek po mudlovsku. Byla to pro ní krásná zábava, jako to bylo i pro Newta.

Při pomyšlení na něj tiše vydechla. Docházela jí trpělivost. Chtěla s ním strávit Vánoce. Chtěla s ním dovádět ve sněhu, mazlit se u sněhu a předat si dárky. Chtěla prostě Vánoce jako ty loňské, nebo předloňské či ještě ty předtím. Chtěla svého manžela.

Elisa se rozhodla. Doufala, že mu ještě není tak lhostejná a alespoň ji vyslechne. Vtrhla do jeho kufru a spustila: „Fajn. Mám toho dost. Už je to měsíc. Měsíc, co jsi na mě nepromluvil ani slovo. Snažila jsem se, opravdu jsem se snažila. Ale teď chci prostě strávit Vánoce se svým manželem. Chápu to. I mě mrzí, že zemřel, ale to neznamená, že se musíš utrápit k smrti. Takže pokud ti na mě alespoň trochu záleží, prosím, nežij v minulosti a buď zde, v přítomnosti. Se mnou.“

Newt se na ni konečně podíval. V jeho očích sršely blesky vzteku: „A co když tu s tebou nechci být?“ Elisa se zasekla v půlce pohybu. Cítila se, jako by jí někdo probodl srdce. „Radši bych byl, kdyby byl Credence naživu, než tu být s tebou.“ Nejen probodl. Ale rozsekal na kousíčky, které poté rozemlel a spálil v ohni.

Elisa začala plakat. Všechno, co chtěla, bylo, aby byl Newt jako dříve. Jen chtěla strávit krásné Vánoce s jejím manželem.

„Pak, proč tu ještě jsi?“ Zeptala se temným hlasem. „Mohl jsi během toho posranýho měsíce klidně odejít. Já tě tu nedržím!“ Začala zvedat hlas. Nebylo těžké ji naštvat. Jenže teď hlavně byla spíše zklamaná.

Elisa nečekala na odpověď, dobře věděla, co bude následovat. Vylezla ven a kouzlem přivolala všechny jeho věci. Hodila je dovnitř do kufru a počkala, než vylezl i Newt, který rychle zavřel kufr a přehodil si přes sebe kabát. Elisa si z prstu sundala snubní prsten. Nechtěla to. Ale jestli pro něj znamenala tak málo, tak pak nemělo cenu toto manželství udržovat. Vtěsnala mu ho do ruky a jen ho sledovala, jak odchází pryč. Když uslyšela, jak praštil dveřmi, svezla se dolů na zem a začala plakat.

Nakonec vyčerpaná brek usnula. Celou noc ji děsily noční můry, které nebyly tak neobvyklé, ale kdykoliv nějakou měla, byl tu Newt, který ji uklidnil. Ale teď je na všechno zase sama.

Když se probudila, bylo už téměř poledne. Ale necítila se, že by zvládla vstát a žít každodenním životem. Navíc je Štědrý den. Měl to být šťastný den plný mazlení a lásky.

Nakonec ale vstala. Musela. Její rodiče měli přijít na večeři. Netušila, jak to všechno zvládne. A už vůbec nevěděla, jak jim to všechno vysvětlí. Těšili se na Newta a na zvířata. I když ho ze začátku nemuseli, zvykli si na něj a hodně si jej oblíbili.

Sotva stihla všechno přichystat, když uslyšela zvuk zvonku. Elisa si sundala zástěru a odběhla ke dveřím. Cestou se podívala na hodiny a zamračila se, když zjistila, že má ještě dobrou hodinu, než mají její rodiče přijít.

Zvědavě otevřela dveře a tam uviděla stát Newta.

„Co tu děláš?“ Vypadlo z ní dřív, než se dokázala zastavit. Zkoumavě si ho prohlídla a neušly jí zaslzené rudé oči.

„Já…El…já, já se ti strašně omlouvám. Řekl jsem strašný věci a…já, potřebuju tě. Já, nemohl jsem si pomoct. Ten smutek…mě tak užírá. Prosím, pomoz.“ Žádal jí a ona věděla, že to myslí vážně. „Prosím, neopouštěj mě.“

Elisa ho pevně objala a začala ho hladit po hlavě, když začal plakat. Cítila, jak se látka na jejím rameni promočila od Newtových slz, ale teď jí to bylo jedno.

„Je to v pořádku. Jsem tu.“ Konejšila ho. „Pomůžu ti. Bude líp, neboj.“