"Proč!" Zaskřípala křečovitě a stiskla pěst, aby zadržela slzy, které stejně už dávno pustila. Stejně jako ho...
"Nechoď! Prosím!" Prosila tiše, přesto důrazně svého modrookého muže. Křečovitě ho svírala kolem pasu a odmítala ho pustit. Muž se jen usmál a políbil ji na čelo.
"Víš, že musím! Za pár dní se vrátím, přinesu ti růži a potom budeme zase pracovat na té technice. Neboj se, přece jsem byl už na horších misích, než je tato," vysvětloval klidně. Sakura se pod jeho hlasem trochu uklidnila, přesto ho nehodlala pustit.
"Sakuro, nenuť mě, abych se k tobě zachoval stejně, jako to udělal Sasuke. Víš, že nechci, ale nedáváš mi jinou možnost," Sakura se však nepustila. Nevěřila, že by to udělal. A přesto najednou ucítila, že jí opouštějí síly a ona se pomalu klátila k zemi. Než však dopadla, ucítila, že jí někdo chytil a opatrně položil na postel, jako by byla křehká porcelánová mísa.
"Proč?" Zašeptala.
"Promiň, za pár dní jsem zpět," ještě jí políbil na čelo, jak to rád dělával a potom už se plně oddala říši snů.
"Slíbil jsi...slíbil jsi, že se vrátíš!" Sakura dopadla na kolena. Nevnímala své okolí. Ani nevěděla, jak dlouho tu je. Jediné, co věděla, bylo, že ztratila jedinou osobu, pro kterou byla ochotná udělat cokoliv. A teď tu klečí před kamennou deskou. Jedinou upomínkou na jeho život.
"Sakra, slíbil jsi, že se vrátíš s růží! A že potom budeme trénovat! Proč jsi, kruci, sliboval něco, co jsi nedodržel?! Proč jsi mě zradil!" Zaječela na hrob, jako by jí mohl slyšet. Jako by jí mohl ještě vnímat.
Jako v bolesti se zhroutila na zem, nevnímajíc fakt, že bude celá zablácená. Jen se schoulila a nehodlala se z toho místa hnout. plno lidí za ní chodilo a snažilo se ji přesvědčit, ať už jde, ať se nenachladí. Ale jedinou odpovědí, které se jim dostalo, bylo mlčení.
"Sliboval jsi tolik věcí...když jsi něco slíbil, bylo jisté, že to dodržíš. Proč jsi teda selhal?" Šeptala si sama pro sebe.
"Sakuro," ten hlas...Iruka.
"Iruko-sensei," pozdravila tiše a vstala.
"Pojď už domů,"
"Nemůžu," odpověděla rázně. "Nemůžu. On byl můj domov. Nemám, kam se vrátit,"
"Ale,"
"Nemám kam se vrátit a navždy to tak zůstane. Můžu mít dům, teplo, pohodlí...to všechno jsou jen věci, pro které bojujete, aby vám bylo pohodlněji. Avšak člověk, na kterého se můžete spolehnout, kterému se plně oddáte...kterého budete navždy milovat," poslední větu spíš řekla pro sebe.
"Sakuro, on pro mě,"
"Ať pro vás znamenal cokoliv, neznamenal pro vás celý život...celý svět, je to tak?"
"Asi máš pravdu," nakonec měla pravdu.
"Já se s tím vyrovnám, ale musíte mi dát čas. Dnes, dnes měl pohřeb a vy ode mě očekáváte příliš mnoho, ale já...já nemůžu jen tak...tak zapomenout. Nemůžu si říct, že teď měl pohřeb, tak už to nemusím řešit. Nemůžu jen tak jít dál. Bez Naruta to je jako bez slunce. Sám jste ho znal. Už nikdy to nebude jako dřív,"
Po tomto proslovu odešla domů. Zavřela se na několik týdnů a když konečně vyšla, s nikým nemluvila. Uzavřela se do sebe a celý život oddala práci. Mezi mladou generací byla známá jako chladná královna, protože kdejaký muž se za ní otočil, kdejaký muž jí pozval na rande, ale on vždy bezcitně odmítla. Ti starší věděli, co se jí stalo, ale mezi obyčejnými vesničany a především dětmi byla nepochopená až do její smrti.
Stařena zmoženě dosedla do měkkého křesla před zapálený krb. Oči se ji zavírali. Už cítila, že brzy dojde svého konce. Stále sebe samu viděla jako mladou dívku v náruči svého moodrokého ochránce. Teď však už desítky let necítila teplo lásky. Znala už jen chladnotu samoty. A teď přichází konec.
Stařena zavřela oči a uviděla zasluněnou louku. Najednou necítila žádnou bolest, která jí už tak dlouho sužovala. Najednou se cítila plná sil. Podívala se na svou ruku, která byla tak mladá. její oblečení bylo stejné jako tehdy. Rozhlédla se a za sebou uviděla toho člověka. Toho, který jí opustil už velmi dávno, a kterého se nikdy nedokázala vzdát naplno. Toho, kterého milovala celou svoji duší.
"Naruto," zašeptala a vrhla se do jeho náruče. Muž ji s úsměvem obejmul a ona znovu pocítila už jí dávno zapomenuté teplo. Takové to teplo, když vás zahřeje u srdce.
"Už je klid, už je po všem," šeptal Naruto do jejích, teď už znovu, růžových vlasů.
"To-tohle je nebe?" úsměv jí byl odppovědí.
"Slíbil jsi, že se vrátíš," řekla si s výčitky.
"Já vím," na chvíli se odmlčel a pohled zaryl na špičky svých bot. "A omlouvám se, že jsem to nedokázal. Sliboval jsem ti růži, že? A trénink,"
"To mi je jedno," Sakura ho znovu uzamknula ve svém objetí a hned na to spojila jejich rty v jedny. Tak dlouho od něj nepocítila žádný polibek a teď konečně má tu šanci. Podlamovaly se jí kolena, pod náporem pocitů, které v sobě tak dlouho pohřbívala, a které teď explodovaly.
"Už budeme spolu," řekl Naruto, jakmile se od ní odpojil.
"Navždy," zašeptala růžovláska. Už navždy...
0 komentářů:
Okomentovat