Sen

U hrobu stála žena s malým chlapcem. Stály u něj. Stály u člověka, který byl pro ně velmi důležitý. Nebo alespoň ženu. Pro chlapce to byl jen člověk, po kterém dostal jméno. Ženě stékaly slzy. Byl to její dobrý...dobrý?...ne, nejlepší přítel. Ale už je nějaký ten rok po smrti. Bylo jí to líto. Najednou k nim někdo příšel. Byl téměř neslyšný. Chlapec si ho ani nevšiml, ale žena...ta ano. Věděla, že příjde. Přece jen...slíbil jí to. Slíbil jí, že příjde...za všemi třemi.

"Sasuke." Hlesla a nechala se svým mužem obejmout.

"Sakuro." Zašeptal a pohladil jí po vlasech.

"Tati!" Zvolal najednou chlapec, když zaregistroval otcovu přítomnost.

"Naruto." Vzal ho do náruče. Sakura se tomu všemu usmála. Vzpomněla si, na dětství. Když všichni tvořili tým 7. Tehdy se zdálo, že budou mít dobrý, šťastný život. Ale vše není tak, jak se zdá...tak jak si to vysníte. Sny se ne vždy stávají skutečností. A s tímto faktem se člověk musí naučit žít. I on to uměl. Jen ona ne. Naučila se to až o mnoho let později.

Chvíli tam stály společně v náručí. Divali se na hrob a vzpomínali. Vzpomínali na svého kamaráda, který věřil, že sny se stanou skutečností jen tehdy, pokud se budete snažit. On jich takových pár měl. Avšak se mu nesplnili...ani jeden. Svůj úděl...dědictví co dostal od svého otce a od svého senseie také nesplnil. Ale co...však on to někdo zas převezme.

Sakura se náhle podívala na svého syna. A tehdy pochopila. Pochopila, že ten, kdo převzal úděl Naruta je další Naruto...její syn. A najednou věděla, že to bude on, kdo konečně nastolí mír. Kdo konečně uklidní svět. Kdo konečně dokáže, že války jsou jen zbytečné zlo. Ne. Ona to nevěděla, ale doufala...věřila, že to bude on. Byl to sen, ve který věřila. Ale tento sen není takový, aby ona mohla napomoct tomu, aby se stal skutečností. Tento sen leží v rukách jejího syna...Naruta.