Nezklamu vás...

Už od mého narození jste tu pro mě nebyli. Nikdy jsem vám to nevyčítal. Neznal jsem vás, proto jsem nemohl. Až do té doby, než jsem nastoupil na akademii, mě lidé odsuzovali, občas mě zbili. Nenáviděl jsem je za to. Nenáviděl? To je silné slovo...Jen jsem jim to vyčítal.
Nikdy jsem to plně nechápal. Snad jsem v hloubi cítil, že nesmím nenávidět něco či někoho, co mi zbylo po rodičích. Ti lidé byli součástí vesnice, kde jste žili Vy. Mí rodiče. Byla to moje jediná jistota, v té době. Jistota, že žiji ve vesnici, kde dřív bývala má rodina...Od akademie mě už nebili, ale i tak jsem neměl u nich moc respektu, ale věřil jsem, že si jej vybuduji. Když jsem se stal po velké dřině genninem, měl jsem strašnou radost. Ale i tehdy mi došlo, že budu jediný, kdo to nebude oslavovat...se svým rodiči. Avšak si mě jednou našel Jiraiya. Můj sensei. Naučil mě hodně věcem, za které jsem mu velmi vděčný. Ale hlavně, za co jsem mu vděčný, i když už není mezi námi, ale u vás, je ta, že mi řekl jako první pravdu o vás...tati a mami. Když zemřel, hodně mě to zasáhlo, byla to přece jenom velká ztráta...a nejen pro mě...ale i pro celý svět. Ale to co mi dal, pochopení, proč jste mi dali tak velké břemeno, za to mu budu vděčný vždycky. A já ho, a ani vás, nezklamu a budu pokračovat ve vašem snu. Budu pokračovat v tom, co jste započali! Vím, že jste mi věřili a já vás rozhodně nehodlám zradit!