Poslední sbohem

Každý den sem přišla. Pokaždé si našla aspoň chvíli. Musela tam být. Cítila to tak. Chtěla být u něj. I když jí to pokaždé jen víc zranilo, vždycky se tam vrátila. Chtěla to tak.
"Musíš s tím přestat. Přestaň tam chodit. Už konečně zapomeň," to slýchávala velmi často. Ale ona nemohla. Nemohla ho upustit.
Začalo pršet a jí začaly stékat slzy. Jemně se dotkla kamenné desky a podívala se na ta vyrytá písmena. Ona v nich nic neviděla. Neviděla jeho jméno. Připadalo jí to jen jako spletenice čar. S tichým vzlykem začala vzpomínat.


Před rokem

"Ahoj! Jak to jde?" Usmál se. Dívka se zasněně podívala na jeho úsměv, který jí připadal tak krásný. Ještě nedávno, kdyby jí někdo řekl, že se jí bude líbit, vysmála by se tomu dotyčnému. Ale těď...tak moc se změnil za ta léta, co se neviděli. Zkrásněl, zesílil a hlavně dostal rozum. Stal se z něj opravdový muž.
"Ale dobře. Jen mám moc práce," odpověděla a též se na něj usmála.
"Jistě. Poslední dobou se toho děje moc," jeho usměv povadl a tvář dostala bolestný výraz. Dívka se smutně usmála. Ale rychle se oba dva oklepali a začali se dobře bavit. Když už se chtěli rozloučit, na něco zeptal.
"Já...já...víš, chtěl jsem se zeptat...jestli...jestli by si nechtěla zítra někam třeba zajít...Víš co, nech to plavat," řekl a dívka se chvíli na něho zaraženě dívala, ale vzpamatovala se a odpověděla mu.
"Ne, nenechám to plavat. Chci s tebou někam zajít," usmála se a chytla ho za ruku.

Před půl rokem

"Lásko, můžu s tebou mluvit?" Zeptala se opatrně dívka a posadila se na židli. Muž se zastavil a zaraženě se na ní podíval.
"Ty se chceš...?" Bál se. Bál se, že by ho opustila. Byla to jeho noční můra. Nechtěl ztratit svou lásku, jeho světlo naděje. Nechtěl ztratit tu dívku, která mu vždy ukázala správnou cestu, která mu prosvítila každý den, která mu dokázala v nejhorší situaci vykouzlit úsměv na tváři...
"Ne! Jen ti chci něco říct," řekla mu s úsměvem. Muž si oddychl a posadil se.
"Co se děje?" Zeptal se a chytl obě dvě její ruce do těch svých.
"Já...nevím jestli to je pro tebe šťastná nebo špatná zpráva, ale pro mě je šťastná a doufám, že i pro tebe..." Muž nadzvedl jedno obočí. Nestávalo se, že by chodila okolo horké kaše. Vždy řekla vše na rovinu. "Víš, lásko. My už nebudeme jen dva. Vlastně...budeme tři," muž chvíli vyjeveně koukal před sebe, ale potom se na jeho tváři rozlil radostný úsměv.
"Já budu...JÁ BUDU TÁTA!!" Zakřičel a obejmul dívku a začal se s ní točit. Oba dva se smáli. Byli tak šťastní. Ale štěstí netrvalo dlouho.

Před třemi měsíci

"Né! Neumírej! Prosím!" Křičela růžovláska a marně se ho snažila vyléčit. Byla noc a oni byli v lese a on byl vážně zraněný.
"Přestaň. Je to zbytečné. Je po všem. Byl silnější a já prohrál," zachraptěl. Na jeho tvář dopadaly první kapky deště, které pomalu smívaly krev z jeho těla.
"Ne..." Zašeptala dívka a zhroutila se na zem vedle něj. Pomalu otočil hlavu, aby viděl do její tváře. Uvědomoval si, že jí vidí naposledy.
"Pamatuj si, že jsem tě miloval a miluji!" zašeptal.
"Já tebe taky," usmála se na něj. Naposledy s ním mluví. Naposledy mu vyznává lásku.
"Vyřiď mu, vyřiď našemu dítěti...až se narodí, že...že na vás budu dohlížet. A že vás obě dvě miluji. Navždy," zašeptal svá poslední slova a naposledy vydechl. Dívce se roztrhlo srdce. Chtělo se jí řvát, ale z úst vyšel jen přiškrcený, tichý skřek. V jeden jediný den, v jeden jediný okamžik ztratila vše, na čem jí kdy záleželo. Všechno. Počkat! Vždyť je tu ještě její nenarozené dítě! Musí se kvůli němu vzchopit. Musí!

Narovnala se vedle hrobu. Pochopila. Pochopila, že on by to tak nechtěl. Nechtěl by, aby kvůli němu stále prolévala slzy. Ničemu tím nepomůže. On už je pryč a jí zůstaly vzpomínky a dítě. Ale ona bude silná. Musí se od něj odvázat. Musí zase začít žít! Ještě jednou se podívala na hrob. Dodala si odvahy, otočila se a odešla pryč. Ještě se jednou se otočila a podívala se na jeho jméno.
"Sbohem, Naruto!" Zašeptala a s usměvem odešla pryč.