Cassiopeia ležela na zádech na vrcholu astronomické věže a
tiše pozorovala noční oblohu. V jejích hnědých očích se odrážely hvězdy,
které nadšeně pozorovala. Chodila sem každou sobotu. Když její spolubydlící
usnuly, tiše proklouzla hradem až do věže, kde několik hodin sledovala hvězdy a
nechala se unášet nádherou vesmíru.
Cassie se už od malička zajímala o astronomii. Každý večer
trávila se svou mámou na kopci kousek od jejich domu sledováním noční oblohy,
zatímco jí její máma vyprávěla o různých souhvězdí. Vždy jí nejvíce zajímalo
souhvězdí orion. Plno faktů znala nazpaměť i po tolika dlouhých letech a
nadšeně by je předávala dál, kdyby měla komu. Nikdo, koho znala, astronomie
nezajímala.
Když pomyslela na svou matku, ženu, co jí dala všechno, co
měla, začala tiše plakat. Bylo to jen pár měsíců, o letních prázdninách, kdy
zemřela a Cassie se stále přes to nedostala. Budila se v noci, celá
vyklepaná a s myšlenkami na smrt. Vždy děkovala Bohu, že její spolubydlící
nevzbudí ani výbuch bomby vedle jejich postele a nemusela tak čelit dotěrným
otázkám.
Cassie se schoulila do klubíčka a v hlavě si přehrávala
všechny vzpomínky na svou matku. Jak si s ní hrávala, když byla malá. Jak
jí vyprávěla o jejím otci, kterého nikdy nepoznala. Jak ji vyprávěla o
Bradavicích a učila jí teorii těch nejjednodušších a nejzákladnějších kouzel.
Jak jí vždycky donesla kakao, když si všimla, že potřebuje povzbudit a zbytečně
se nevyptávala, co se stalo.
Až teď na ní dolehlo, že je vlastně sirotek. Je sama. Na
celém světě je sama. Neměla nikoho, kdo by se o ni zajímal. Kdo by se o ni
strachoval a byl šťastný, že je v pořádku. Neměla nikoho, s kým by
slavila své úspěchy a komu by se mohla vyplakat na rameno, když by zase něco
pokazila.
Neměla nikoho…
Uslyšela na schodech tiché kroky. Cassie si rychle setřela
slzy z tváře a posadila se. Bála se, že zapomněla dole řádně za sebou
zavřít dveře a nějaký z prefektů nebo profesorů…a nebo primusů si toho
všimli.
Napnutě sledovala konec schodů a čekala, kdo se tam objeví.
Najednou uviděla špinavě blonďatou hlavu a brzy uviděla obličej chlapce, který
byl známý po celé škole. Newt Scamander.
Newt byl o rok starší, než byla ona. Když nastoupila do
školy, už byl neblaze známý za svou lásku ke zvířatům. Ne, že by jí někdy vadil
a měla potřebu si z něj utahovat, ale nikdy se s ním ani nebavila. Na
druhou stranu, byl starší. Asi by to bylo divný…
Otázka byla, co tu dělal. Nevšimla, že by byl zrovna zarytý
fanoušek astronomie.
Chlapec se rozhlédl, ale Cassie si nevšiml. Pomalu přešel
k zábradlí a podíval přímo dolů. Cassie ho zamračeně sledovala. Co chce
dělat?
Newt se sesunul k zemi a složil hlavu do dlaní.
Neplakal. Jen tiše přemítal. Cassie se neodvažovala vylézt ze svého úkrytu. Už
to trvalo příliš dlouho. Co by řekla? Čau, posledních pět minut jsem tě
sledovala, jsem Cassie? Ne…
Seděli tam tak dvacet minut, než Newt znovu vstal a jednou
nohou se postavil na zábradlí. Cassiopeia najednou vystřelila.
„Neskákej!“ Zakřičela. „Ničemu tím nepomůžeš!“ Nevěděla, že
je to tak vážný, že si chce dokonce vzít život.
„Co-cože?“ Vyjukal se Newt a spadl přímo zpět do bezpečí.
„O-o čem to mluvíš?“
Cassie ho ignorovala a pokračovala: „Je to blbost. Lidem
budeš scházet! A…a co…a co tvoje zvířata? Kdo bude za ně pak bojovat, hm?“
Mlela blbosti, ale doufala, že ho odradí od sebevraždy.
„O čem to mluvíš?“ Newt vypadal čím dál tím víc zmateně.
„Snažím se tě přesvědčit, aby ses nezabil!“ Zakřičela na něj
Cassie.
„Já-já se nechci zabít.“
„A proč teda stoupáš na to zábradlí?“ Zeptala se
hnědovláska.
„Já se chtěl jen na něj posadit.“ Vysvětlil opatrně Newt.
Vážně si myslela, že by…? Ale těšilo, že alespoň někdo…že někoho zajímá. Jenže
pak mu to došlo. Kdo to vlastně je? „Ehm…kdo vůbec..jsi?“
„Uh...Cassie. Jsem o ročník níž. Taky mrzimor.“ Cassie se
chtěla propadnout do země. Právě tu ztropila scénu a...
„Newt.“ Podal jí ruku. Cassie jí celá ruda přijala.
„Promiň.“ Zamumlala. Newt se jen lehce usmál.
„Um…já tu nebudu překážet.“ Otočil se Newt, ale Cassie ho
svou rukou zastavila.
„Ne…klidně zůstaň, nevadíš mi tu. Teda…pokud ti nevadím já.“
Zašeptala dívka a podívala se na špičky svých noh.
„Jsi…jsi si jistá?“ Zeptal se Newt. Většina lidí si
z něj utahovala a ta druhá ho prostě nesnášela.
„Jo.“ Usmála se. „Cos tu vlastně šel dělat?“
Newt se podíval na oblohu a promluvil: „Chodívám sem,
kdy-když se potřebuju z-zbavit toho pocit věčného pos-posměchu.“ Chtěl jí
odpověď popravdě. Právě se ho snažila zachránit, když si myslela, že se chce
zabít.
„Je mi to líto.“ Usmála se lehce. „Jsou to idioti. Všichni.“
Newt tomu nedokázal uvěřit. Právě se ho někdo zastal:
„D-děkuju. Hodně to pro mě zn-znamená.“
Dívka se usmála a posadila se na zem. Newt jí sledoval, jak
si lehá a sleduje oblohu.
„Budeš tam tak stát, nebo si taky lehneš?“ Zeptala se Cassie
a trochu se usmála. Newt zrudl, ale pomalu se usadil vedle ní. Cassie mu začala
vyprávět o hvězdách a Newt ji tiše zaujatě naslouchal. Sledoval, jak se jí
rozzářily oči, když začala vyprávět o její nejoblíbenější hvězdě a on ji na
oplátku začal vyprávět o zvířatech. Byl rád, že poprvé v životě ho někdo
opravdu poslouchal a nebral ho za blázna.
Cassie se podívala na hodinky a vykulila oči. To bylo už půl
čtvrté?
„Děkuju za společnost, ale měli bychom jít.“ Usmála se na
svého společníka. „Je už půl čtvrté.“
„Co-cože? Tolik?“
Cassie ho rychle objala a chytla za ruku: „Pojď.“
Newt jí opatrně stisk opětoval a následoval jí skrze pozemky
a chodby Bradavic. Za celou cestu ho nepustila, dokud nestáli bezpečně ve
společenské koleji mrzimorské koleje.
„Děkuju, vážně jsem si to užila.“ Zašeptala Cassie a
sklopila hlavu dolů.
„Já…já taky.“ Dostal ze sebe Newt. Byl opravdu vděčný za
její vstřícnost.
„Já…tak se asi uvidíme, hm?“ Zamumlala Cassie. „Na věž
chodím každou noc v sobotu. Budu ráda, když tam někdy přijdeš.“
„Rád.“ Usmál se na ni chlapec. Cassie ho objala a utekla do
ložnice.
0 komentářů:
Okomentovat