Newt soustředěně psal písmeno za písmenem, slovo za slovem,
větu za větou. Příští týden musí odevzdat skript knihy a stále mu chybělo
několik detailů k dokončení. Brkem škrábal na z poloviny hustě
popsaný pergamen, zatímco si v hlavě předem formuloval věty k napsání.
Najednou ucítil na noze lehké objetí. Astra, jeho čtyřletá
dcera.
„Astro, teď ne.“ Zabručel a lehce se pousmál, když ho
nepustila. „Tatínek to tu musí dokončit.“
„Tati.“ Zakňučela drobná blondýnka. Newt jí už ale nevěnoval
pozornost a dál se soustředil na pergamen ležící před ním na stole.
Astru to po chvíli přestalo bavit a odešla pryč. Dospělý
čaroděj věděl, že na ni neměl v poslední době moc čas, ale slíbil si, že
jí to, jakmile bude hotový, vynahradí.
O pár hodin později, když pro dnešek s prací hotov, si
oddechl a protáhl si ztuhlá záda. Odložil brk ke kalamáři a podíval se z okna.
Bylo krásné sluneční odpoledne a Newta napadlo, že by mohl vzít svou princeznu
ven do lesa. Milovala procházky v lese, takže proč ne?
Prošel celým domem až do jejího pokoje, kde jí uviděl, jak
si hraje s nějakou panenkou a něco si pro sebe mumlá.
„Astri, půjdeš se mnou do lesa?“ Zeptal se jí. Rozhodně jí
nechtěl nutit.
„Ne.“ Odsekla trucovitě dívka a otočila se od něj.
Newt si povzdechl. Pomalu k ní došel a sedl si vedle
ní: „Prosím, Astri. Nebuď taková.“ Řekl jí hravě a vstřícně se na ni usmál.
Věděl, že s ním chce jít. Ale byla tvrdohlavá po své matce, takže mu to
nemůže jen tak projít.
„Pustím tě ke zvířatům.“ Začal s ní vyjednávat. Zatím
se neodvažoval vodit Astru ke svým zvířatům, protože byla tak malá. Ale věděl,
že kdykoliv jí za nimi přivedl, vždy se rozzářila a mluvila o tom ještě další
týden. Jen on byl vždy na nervy, jestli se něco nestane. Jasně, nechával jí si
hrát s Pickettem a jinými neškodnými a malými stvořeními…
„Fakt?“ Zeptala se podezřívavě.
„Fakt.“ Vydechl Newt. Nikdy by jí nelhal.
Astra nakonec přikývla a Newt jí pevně objal. Byla jeho
všechno. Newt jí pak zvedl a pomohl jí se obléci. Společně vyrazili ven. V jedné
ruce držel Newt svůj kufr se svou celoživotní prací a v druhé držel to
nejcennější v jeho životě. Jeho malou holčičku.
Šli svou oblíbenou cestou. Vzali to přes vyšlapanou
cestičku, kolem které rostli sladké maliny a došli až k jezeru, kde se
zdrželi a sledovali život přírody. O půl hodiny později šli dál, až nakonec
dorazili na konec cesty. Krásnou mítinku uprostřed lesa, kde se v zákoutí skrýval
menší ozdobný náhrobek.
Astra začala okolo pobíhat a honit motýli. Byla ještě hodně
malá, když se to všechno stalo, takže jí to nezazlíval. Ale on sám donutil své
nohy donést ho až k samotnému kameni. Jemně přejel přes písmena vyrytá na
náhrobku a nechal jednu jedinou slzu uniknout z jeho krásně zelených očí.
Vytáhl hůlku a okolo nechal vyrůst nádherné květiny. Vždycky milovala divoké
rostliny.
„Tak moc mi chybíš.“ Zašeptal. „O tolik jsi přišla. Astra…ona
je úžasná. Naše sladká malá holčička.“ Newt začal ronit jednu slzu za druhou.
Tak moc ji miloval. I po těch letech. Kdyby nebylo ho a jeho stupidního nápadu…mohla
tu být. Musel si vzpomenout na jedno z jejích posledních přání.
Není to tvoje vina.
Nezazlívej si to. Jsi dobrý muž a nikdy si nemysli opak.
„Naše sladká malá holčička.“
0 komentářů:
Okomentovat