Valerie si tiše oddychla. Nadcházející dva týdny bude mít
klid od učení a bude si moci užít konečně první Vánoce v Bradavicích.
Předchozí čtyři roky vždy musela jezdit domů, ale letos její rodiče mají
nějakou důležitou návštěvu a doma chtěli jen její sestru.
Její rodina byla velmi vážená čistokrevná rodina, která po
generace navštěvovala zmijozel. Její mladší sestra nebyla žádnou výjimkou, ale
ona chodila do nebelvíru. Zřejmě se za to styděli, a proto ji radši tyto Vánoce
nechali ve škole. Ne, že by jí to vadilo. Všude byla radši než doma.
„Val, tak já odcházím.“ Ozvala se její spolubydlící a
nejlepší kamarádka. Valerie se usmála a objala svou kamarádku. Záviděla jí, že
má milující rodinu, ale nikdy by to nahlas nepřiznala.
„Tak za dva týdny.“ Řekla a pozorovala, jak blondýnka
odchází. Záviděla jí spoustu věcí. I barvu vlasů. Valeriiny byly totiž černé,
stejně jako zbytek rodiny. Nenáviděla tu barvu…Ale neodvažovala si je obarvit.
Její rodina by jí za to řádně potrestala. Stačilo, že kdykoliv je doma, musí
snášet následky za její osobnost. Nechtěla své rodiče dráždit víc, než bylo
nutné. Rozhodně ne, dokud s nimi ještě žije…
O dva dny později byl Štědrý den. Vánoce jí vždy přišly
kouzelné, i když vyrůstala v rodině, kdy to bylo všechno jen o nenávisti
vůči mudlům a nečisté krvi a naopak o uctívání té čisté. Pamatovala si, že když
byla v Bradavicích prvním rokem, doopravdy věřila, že jsou kouzelníci
z mudlovských rodin opravdové zrůdy. Netrvalo dlouho, než si uvědomila, že
to je blbost. Většina jejich kamarádů má alespoň částečně mudlovskou krev a
jsou to ti nejlepší lidé, které kdy potkala.
V Bradavicích moc studentů nezůstalo. Většina jich
odjela domů za svou rodinou. Například u takového mrzimorského stolu zůstali
jen dva studenti. A vzhledem k tomu, jakou mezeru mezi sebou měli, se
nedalo říct, že byli přátelé.
Valerie jednoho z nich znala. Každý o něm slyšel.
Scamander, milovník zvířat. Ve škole byl znám pod mnoha hnusnými jmény, i když
Valerie nikdy nepochopila, proč. Sice nikdy nebyla magickými zvířaty okouzlená,
ale ani se jí nehnusily. A chápala, že v nich má někdo zálibu.
Věděla, že ho šikanují. No, teda spíš to slyšela, nikdy toho
nebyla přímým svědkem. Nedalo se říct, že by o něm něco věděla. Na to, že
s mrzimorem měla pár hodin společných, s ním vlastně nikdy nemluvila.
Vždy jen tiše seděl v zadní lavici a s nikým se nebavil.
Než se naděla, chlapec odcházel ze síně. Najednou si všimla,
že se za ním vydala skupinka ze zmijozelské koleje. Valerie tomu nejdřív
nevěnovala pozornost, ale pak zaslechla kousek rozhovoru, než úplně vyšli ze
síně.
„Co, kdybychom ho pověsili a stáhli mu kalhoty? To už jsme
dlouho neudělali!“ Zasmál se jeden z chlapců.
„Proč jen zůstat u kalhot!“ Zasmála se nějaké dívka. Valerie
jí znala z lektvarů. Až doteď jí přišla celkem milá, jak jen to i
zmijozelských jde. Jako nebelvířanka s nimi nikdy dobře nevycházela, ale
zrovna ona vypadala, že je vcelku rozumná. „Vsadím se, že tam má maximálně tak
velkou housenku!“ Pokračovala dál a Valerii se udělalo špatně. Co jim ten
chlapec udělal, že mu chtějí provést takové věci.
Než si Valerie posbírala své věci, byli už dávno pryč. Do
ruky chňapla svou hůlku a vyběhla ze síně. Kam kruci šli? Najednou Valerie
uviděla jejího spolužáka, Jasona, mířící do síně.
„Jasone, neviděl jsi tu procházet skupinku zmijozelských?“
Zeptala se rychle.
Jason přikývl a ukázal doprava: „Šli doprava a pak doleva.
Proč?“ Valerie ignorovala jeho otázku a vyběhla daným směrem a zanechala Jasona
stát před síní.
Najednou se ocitla znovu na rozcestí, když uslyšela nalevo
hlasy.
„Tak co, už si to dělal s nějakou tou svou bestií?“
Zasmál se někdo.
„Pro-prosím, nech…“ Uslyšela vystrašené koktání. Její srdce
se zlomilo pro toho tichého kluka, když uslyšela bolestný skřek. Běžela za
zvukem a naskytl se jí pohled na Newta ležícího na zemi. Nad ním stála skupina
pěti lidí a silně do něj kopaly. Její tělo se bezmyšlenkovitě postavilo před
chlapce a namířila hůlku proti zmijozelákům.
„Co to děláte?!“ Zakřičela po nich. „Co vám udělal, že ho
tak šikanujete?“ Valerie nebyla naštvaná. Valerie zuřila.
„Blacková, dej tu hůlku dolů, nebo někomu vypíchneš oko.“
Ušklíbl se jeden z pětice. Černovláska neměla náladu se s nimi
vybavovat.
„Entomorphis!“ Z její hůlky vyšel slabý záblesk a na
místě útočníků se objevil roj opravdu odporného hmyzu.
Valerie se otočila na chlapce a podala mu ruku. Chlapec ji
nejistě stisknul a s její pomocí se vyšvihnul na nohy.
„D-děkuju.“ Zašeptal a podíval se na zem.
„Jsi v pořádku?“ Zeptala se a lehce se usmála, když
chlapec zakýval hlavou na znamení souhlasu. „Fajn. V tom případě pojď, to
kouzlo nebude trvat věčně...bohužel.“ Řekla, chytla ho za ruku a odtáhla ho do
třetího patra. Newt jí nesměle sledoval, jak přechází kolem holé stěny sem a
tam.
Najednou se na stěně začal objevovat obrys dveří. Newt
nevěřícně sledoval, jak Valerie vchází dovnitř a pomalu šel za ní.
„Promiň, nejsem moc zběhlá v léčících kouzlech, takže
to budeme muset udělat po mudlovsku.“ Usmála se na něj Valerie.
Newt ji nechápal. Copak nevěděla, kdo je? Nejspíš ne,
protože kdyby ano, nejspíš by se tu na něj takhle přívětivě nesmála. A hlavně
by mu nepomohla.
Dívka nanesla na tampón trochu desinfekce a otočila se na
Newta: „Teď to bude trochu štípat, tak se omlouvám.“ Řekla a přiložila tampón
na jeho odřené líčko.
Teprve teď si ho pořádně prohlédla. Nevypadal vůbec špatně.
Jeho špinavě blonďaté vlasy mu padaly do očí. Jeho nos zdobily roztomilé pihy a
tomu všemu kralovaly dvě nevinné vykulené zelené oči. Mrzelo jí, že někdo tak
musí trpět.
Když byla se svou prací hotová, lehce se usmála a odložila
tampón pryč.
„Já jsem Valerie Blacková, jen tak mimochodem.“ Usmála se a
podala mu ruku.
Newt ji opatrně stisknul a zatřepal: „Newt…Newt Scamander.“
„Já vím.“ Usmála se Valerie. „Hádám, že tě tu zná snad
každý.“ Znovu se usmála, ale tentokrát mnohem smutněji. „Mrzí mě, co se ti
děje.“
„To…to jsi asi…jedna z mála.“ Řekl Newt.
„Asi ano.“ Povzdychla si Valerie. „Ale moc to nechápu.
Já…sice nejsem největší fanoušek zvířat, ale opravdu nechápu, co proti nim lidé
mají…a co mají proti lidem, co se o ně zajímají.“ Řekla na jeden nádech.
„To protože se jich bojí.“ Zašeptal Newt. „Ale oni opravdu
nejsou nebezpeční.“
Valerie se usmála a zeptala se: „Nechtěl bys mi o nich
povědět víc?“
0 komentářů:
Okomentovat