Little Stories of Hogwarts - Stargazing (Mrzimor)


Cassiopeia ležela na zádech na vrcholu astronomické věže a tiše pozorovala noční oblohu. V jejích hnědých očích se odrážely hvězdy, které nadšeně pozorovala. Chodila sem každou sobotu. Když její spolubydlící usnuly, tiše proklouzla hradem až do věže, kde několik hodin sledovala hvězdy a nechala se unášet nádherou vesmíru.
Cassie se už od malička zajímala o astronomii. Každý večer trávila se svou mámou na kopci kousek od jejich domu sledováním noční oblohy, zatímco jí její máma vyprávěla o různých souhvězdí. Vždy jí nejvíce zajímalo souhvězdí orion. Plno faktů znala nazpaměť i po tolika dlouhých letech a nadšeně by je předávala dál, kdyby měla komu. Nikdo, koho znala, astronomie nezajímala.
Když pomyslela na svou matku, ženu, co jí dala všechno, co měla, začala tiše plakat. Bylo to jen pár měsíců, o letních prázdninách, kdy zemřela a Cassie se stále přes to nedostala. Budila se v noci, celá vyklepaná a s myšlenkami na smrt. Vždy děkovala Bohu, že její spolubydlící nevzbudí ani výbuch bomby vedle jejich postele a nemusela tak čelit dotěrným otázkám.
Cassie se schoulila do klubíčka a v hlavě si přehrávala všechny vzpomínky na svou matku. Jak si s ní hrávala, když byla malá. Jak jí vyprávěla o jejím otci, kterého nikdy nepoznala. Jak ji vyprávěla o Bradavicích a učila jí teorii těch nejjednodušších a nejzákladnějších kouzel. Jak jí vždycky donesla kakao, když si všimla, že potřebuje povzbudit a zbytečně se nevyptávala, co se stalo.
Až teď na ní dolehlo, že je vlastně sirotek. Je sama. Na celém světě je sama. Neměla nikoho, kdo by se o ni zajímal. Kdo by se o ni strachoval a byl šťastný, že je v pořádku. Neměla nikoho, s kým by slavila své úspěchy a komu by se mohla vyplakat na rameno, když by zase něco pokazila.
Neměla nikoho…
Uslyšela na schodech tiché kroky. Cassie si rychle setřela slzy z tváře a posadila se. Bála se, že zapomněla dole řádně za sebou zavřít dveře a nějaký z prefektů nebo profesorů…a nebo primusů si toho všimli.
Napnutě sledovala konec schodů a čekala, kdo se tam objeví. Najednou uviděla špinavě blonďatou hlavu a brzy uviděla obličej chlapce, který byl známý po celé škole. Newt Scamander.
Newt byl o rok starší, než byla ona. Když nastoupila do školy, už byl neblaze známý za svou lásku ke zvířatům. Ne, že by jí někdy vadil a měla potřebu si z něj utahovat, ale nikdy se s ním ani nebavila. Na druhou stranu, byl starší. Asi by to bylo divný…
Otázka byla, co tu dělal. Nevšimla, že by byl zrovna zarytý fanoušek astronomie.
Chlapec se rozhlédl, ale Cassie si nevšiml. Pomalu přešel k zábradlí a podíval přímo dolů. Cassie ho zamračeně sledovala. Co chce dělat?
Newt se sesunul k zemi a složil hlavu do dlaní. Neplakal. Jen tiše přemítal. Cassie se neodvažovala vylézt ze svého úkrytu. Už to trvalo příliš dlouho. Co by řekla? Čau, posledních pět minut jsem tě sledovala, jsem Cassie? Ne…
Seděli tam tak dvacet minut, než Newt znovu vstal a jednou nohou se postavil na zábradlí. Cassiopeia najednou vystřelila.
„Neskákej!“ Zakřičela. „Ničemu tím nepomůžeš!“ Nevěděla, že je to tak vážný, že si chce dokonce vzít život.
„Co-cože?“ Vyjukal se Newt a spadl přímo zpět do bezpečí. „O-o čem to mluvíš?“
Cassie ho ignorovala a pokračovala: „Je to blbost. Lidem budeš scházet! A…a co…a co tvoje zvířata? Kdo bude za ně pak bojovat, hm?“ Mlela blbosti, ale doufala, že ho odradí od sebevraždy.
„O čem to mluvíš?“ Newt vypadal čím dál tím víc zmateně.
„Snažím se tě přesvědčit, aby ses nezabil!“ Zakřičela na něj Cassie.
„Já-já se nechci zabít.“
„A proč teda stoupáš na to zábradlí?“ Zeptala se hnědovláska.
„Já se chtěl jen na něj posadit.“ Vysvětlil opatrně Newt. Vážně si myslela, že by…? Ale těšilo, že alespoň někdo…že někoho zajímá. Jenže pak mu to došlo. Kdo to vlastně je? „Ehm…kdo vůbec..jsi?“
„Uh...Cassie. Jsem o ročník níž. Taky mrzimor.“ Cassie se chtěla propadnout do země. Právě tu ztropila scénu a...
„Newt.“ Podal jí ruku. Cassie jí celá ruda přijala.
„Promiň.“ Zamumlala. Newt se jen lehce usmál.
„Um…já tu nebudu překážet.“ Otočil se Newt, ale Cassie ho svou rukou zastavila.
„Ne…klidně zůstaň, nevadíš mi tu. Teda…pokud ti nevadím já.“ Zašeptala dívka a podívala se na špičky svých noh.
„Jsi…jsi si jistá?“ Zeptal se Newt. Většina lidí si z něj utahovala a ta druhá ho prostě nesnášela.
„Jo.“ Usmála se. „Cos tu vlastně šel dělat?“
Newt se podíval na oblohu a promluvil: „Chodívám sem, kdy-když se potřebuju z-zbavit toho pocit věčného pos-posměchu.“ Chtěl jí odpověď popravdě. Právě se ho snažila zachránit, když si myslela, že se chce zabít.
„Je mi to líto.“ Usmála se lehce. „Jsou to idioti. Všichni.“
Newt tomu nedokázal uvěřit. Právě se ho někdo zastal: „D-děkuju. Hodně to pro mě zn-znamená.“
Dívka se usmála a posadila se na zem. Newt jí sledoval, jak si lehá a sleduje oblohu.
„Budeš tam tak stát, nebo si taky lehneš?“ Zeptala se Cassie a trochu se usmála. Newt zrudl, ale pomalu se usadil vedle ní. Cassie mu začala vyprávět o hvězdách a Newt ji tiše zaujatě naslouchal. Sledoval, jak se jí rozzářily oči, když začala vyprávět o její nejoblíbenější hvězdě a on ji na oplátku začal vyprávět o zvířatech. Byl rád, že poprvé v životě ho někdo opravdu poslouchal a nebral ho za blázna.
Cassie se podívala na hodinky a vykulila oči. To bylo už půl čtvrté?
„Děkuju za společnost, ale měli bychom jít.“ Usmála se na svého společníka. „Je už půl čtvrté.“
„Co-cože? Tolik?“
Cassie ho rychle objala a chytla za ruku: „Pojď.“
Newt jí opatrně stisk opětoval a následoval jí skrze pozemky a chodby Bradavic. Za celou cestu ho nepustila, dokud nestáli bezpečně ve společenské koleji mrzimorské koleje.
„Děkuju, vážně jsem si to užila.“ Zašeptala Cassie a sklopila hlavu dolů.
„Já…já taky.“ Dostal ze sebe Newt. Byl opravdu vděčný za její vstřícnost.
„Já…tak se asi uvidíme, hm?“ Zamumlala Cassie. „Na věž chodím každou noc v sobotu. Budu ráda, když tam někdy přijdeš.“
„Rád.“ Usmál se na ni chlapec. Cassie ho objala a utekla do ložnice.

0 komentářů:

Okomentovat