Grace byla dívka, která do své koleje prostě nezapadala.
Ano, byla pěkná. Její blonďaté dlouhé vlasy, štíhlá postava, vyvinutý hrudník a
dlouhé nohy přitahovali nejen plno mužů. Jistě. Ale na druhou stranu byla milá,
tolerantní…A mudlovského původu. A to není dobrá kombinace pro zmijozel.
Nesnášela to tam. Její spolužáci jí za její původ šikanovali
a ona neměla, komu se svěřit. Neměla žádné přátelé. A hlavně tam byla Leta
Lestrange. Už od začátku si založila kroužek, kde kolem sebe soustředila lidi
jen čistě krve. Pak si okolo prstu omotala ty s poloviční. A ty
z mudlovských rodin společně s jejími poskoky šikanovala.
Leta ji dělala ze života peklo. Nebyla to jen psychická
šikana. Zraňovala jí dokonce i fyzicky. Takže i když bylo venku dostatečné
teplo odhalit nějakou kůži, ona se dál potila v dlouhých kalhotách a
dlouhém rukávu. Nechtěla, aby nikdo věděl, že jí někdo ubližuje.
Cítila se slabá, bezcenná. Ošklivá, škaredá, nechtěná,
nula…bezcenná…bezcenná…bezcenná…
Vybavila si tvář Newta Scamandera. Vždy se mu vysmívala. Ne,
že by proti němu něco měla. Bylo ji fuk, že se zajímá o zvířata. Ale Leta jí
donutila. A pak si ho sama omotala kolem prstu a hrála si s ním. A ten
nebožák by udělal všechno, co jí na očích viděl, jen aby ho neopustila.
Jak se asi musel cítit? Kdykoliv ho nazvala šílencem,
magorem, podivínem, bláznem…Kdykoliv se mu přímo do obličeje vysmála, zatímco
jí Leta z pozadí pozorovala.
Nesnášela se za to. Ubližovala zlomenému chlapci, jen aby ona
sama nebyla zlomená. Byla sobecká a Grace to věděla.
Byla půlnoc. Věděla, že v tuto dobu v tento den
chodívá Newt do lesa. Leta jí to řekla. Grace sebrala svou hůlku. Leta ji
přikázala zabít před ním hypogrifa, kterého tam chodívá Newt navštěvovat. Jak
ještě bude muset trpět? Jak ještě bude muset kvůli ní trpět Newt? Vyšla ze
zmijozelské koleje a před ní se otevřela studená potemnělá chodba. Rychlým, ale
tichým krokem se přemísťovala hradem, až konečně byla venku. Rychle seběhla po
kopci až k lesu.
„Jdi od hájenky přímo rovně.“ Opakovala si tiše slova Lety.
Šla asi půl hodiny, když uslyšela mužský uklidňující hlas. Uviděla před sebou
Newta, jak promouvá ke krásnému majestátnímu hypogrifovi.
Grace si odkašlala a tím na sebe přitáhla pozornost: „Ale,
ale…Newton ‚blázen‘ Scamander se zase vyplížil za svými bestiemi.“ Nesnášela,
když musela mluvit tak povýšeně. Dělalo se jí špatně, když viděla, jak ten
chlapec před ní vypadal vylekaně. Natáhla svou hůlku před hypogrifa, který
rozrušeně funěl a mával křídly.
„Pr-prosím, nedělej to!“ Plakal Newt. Děkovala všemu
božstvu, že byla tma a chlapec neviděl její vlastní slzy.
„Proč?“ Zeptala se jednoduše. „Je to jen ohavná, vražedná
zrůda.“ Krásné stvoření, které musí zabít, protože je otrokem snad té nejhorší
ohavnosti světa.
„Grace ne-není nebezpečná.“ Grace? On jí pojmenoval Grace?
Nemohla…nemohla to udělat… „Avada…“ A pak si všimla…ona je
březí?
„Je těhotná…“ Zamumlala. „Já…já to nemůžu udělat.“ Konečně
se zlomila. Leta se konečně bude moci radovat. Zlomila tu mudlovskou šmejdku.
Grace sklonila hůlku. „Já…já se omlouvám…za všechno.“ Vykoktala ze sebe a
začala utíkat pryč.
Nedávala pozor na cestu. Ani nevěděla, kam běží. Vše, co
viděla, byl obličej Newta Scamandera a bříško krásného hypogrifa…Slzy jí tekly
proudem a už se ani neobtěžovala je utírat. Běžela tak rychle, jak dokázala…a
pak.
„Zastav!“ Grace se zasekla v pohybu a utřela si slzy a
rozhlédla se kolem sebe a uviděla…kentaury?
Okolo ní stalo asi deset kentaurů, míříce na ní šípy, které
měli připravené k okamžitému výstřelu. Chtěla proti nim zvednout svou
hůlku, ale krve by se jí nedořezal, když zjistila, že jí už v ruce nemá.
Grace se otáčela a snažila se najít únikovou cestu, ale ta
nikde nebyla.
„Já…já…já vám nechci ublížit.“ Dostala ze sebe pár slov,
jejichž význam asi nedostál tužeb okolních kentaurů. „Já vám opravdu nechci
ublížit, jen jsem se ztratila.“ Snažila se jim vysvětlit.
Začínala mít panický záchvat. Ani jeden z kentaurů nic
neřekl a jen dál na ni mířili svými zbraněmi. A najednou uslyšela křik chlapce,
kterému v minulosti tak ublížila.
„Arkási! Prosím, ona vám neublíží.“ Chvíli se nic nedělo, a
pak jeden z kentaurů sklonil svůj luk. Postupně ho následovali i ostatní a
začali utíkat pryč, až na Arkáse.
„Máš štěstí, že se za tebe Artemis postavil.“ Řekl a pomalu
odcházel pryč.
„Artemis?“ Zašeptala zmateně Grace.
„Je to mé druhé jméno.“ Zašeptal Newt za jejími zády.
„Newton Artemis Scamander?“ Zeptala se Grace.
„Hm…Spíš Newton Artemis Fido Scamander.“ Doplnil jí a vytáhl
její hůlku. „Spadla ti.“ Zamumlal a opatrně jí ji podal.
Grace se vděčně usmála a hůlku převzala: „Děkuju.“ Nevěděla,
co by mu měla říct. Ne po tom všem, co mu provedla. A co málem před pár
minutama udělala.
„Grace…j-jsi Grace, že ano?“ Zeptal se chlapec. Blondýnka
tiše přikývla a sklonila pohled k zemi. „Proč jsi to chtěla udělat?“
Zeptal se přímo. Grace se bála, že se zeptá zrovna na tohle. Co mu má na to
říct?
„Já…Bože…Já, já nechtěla…“ Newt vypadal, že se to snaží
nějak pochopit.
„Ah…um…to mi asi budeš muset trochu rozvinout.“ Vydechl
zmateně Newt.
Grace se nadechla a znovu vydechla: „Všechno…co jsem ti kdy
udělala…já, já opravdu nechtěla…ale musela jsem. Leta, ona…“
„Leta? Leta Lestrange?“ Přerušil jí zelenooký chlapec. Grace
si povzdechla. Právě mu řekne, že jeho jediná kamarádka v celé škole je
manipulativní mrcha.
„Ano. Už od prvního ročníku…mě šikanovala. Za to, že jsem
z mudlovské rodiny. Nutila mě dělat ty všechny věci…nejspíš mi nevěříš.
Proč bys měl, že?“ Povzdychla si Grace. „Díky za záchranu.“ Zašeptala a otočila
se k odchodu. Chlapec jí nezastavil. Proč by taky měl…
Dalšího dne si jí Leta našla. Zrovna odcházela z oběda,
když si jí odtáhla do jedné nepoužívané učebny. Věděla, že přijdou kruté
následky.
„Tak…Pověz mi, jak to, že ten hypogrif je živý. A! Že se mě
Newt vyptával na jisté věci.“ Poručila jí chladně Leta. Grace zavřela oči a nic
neřekla. Nemělo to cenu, stejně by jí trest neminul. „Došly nám kecy?“ Zvedla
obočí Leta.
„Co ode mě chceš, Leto?“ Vydechla nakonec Grace.
„Moje jméno nebude vyslovovat někdo, jako jsi, ty šmejdko
mudlovská!“ Leta vytáhla hůlku a namířila ji na Grace. „Crucio!“
Graceiným tělem projela ostrá bolest, jakou ještě nikdy
nezažila. Nikdy na ni nepoužila cruciatus, nikdy. Každá buňka v jejím těle
hořela bolestí. Grace vykřikla. Třepala se a po tvářích jí stékaly slzy.
Bojovala s nutkáním vypnout. Nechtěla omdlít.
V uších jí hučelo a před očima měla černo. Stále cítila
tu odpornou bolest, když najednou polevila. Pomalu se jí vracel zrak i sluch.
Ležela na zemi, vykulená a nevěděla, co má dělat. Slyšela někoho se hádat, ale
neměla sílu se na to soustředit. Jen sledovala své třepající se ruce.
Najednou jí někdo položil ruku na rameno.
„Grace.“ Byla si jistá, že ten hlas už někdy slyšela…
„Grace.“ Nebylo to tak dávno. Zněl plaše, ale přívětivě… „Grace.“ Teď už mnohem
více vystrašeně…
„Newte?“ Zachraptěla. Ucítila, jak jí objímá. Začala znovu
plakat.
„Ach, Grace.“ Zamumlal jí Newt do vlasů. „Je mi líto, že
jsem ti nevěřil. Tak moc líto.“ Jeho hlas byl pro ni jako konejšivá melodie.
Zavřela oči a nechala se unášet jeho přítomností. „Vše už bude v pořádku.
Už navždy.“
Grace mu chtěla věřit. Tak moc chtěla: „Slibuješ?“
Potřebovala odpověď. Nutně jí potřebovala, a Newt to věděl.
„Slibuju.“
0 komentářů:
Okomentovat