Anna byla obyčejná šestnáctiletá dívka. Nevypadala špatně,
ale nebyla ani krásná. Našel by se na ní nějaký špíček, ovšem nedalo by se
říci, že je tlustá. Právě naopak, jen nebyla nezdravě vychrtlá. Své rudé vlnité
vlasy uchovával v délce dosahujíc jejích lopatek a na svět se dívala skrze
uhrančivé nebesky modré oči. Nebyla moc vysoká, vlastně nedosahovala ani sto
šedesáti centimetrů a v minulosti kvůli tomu byla středem mnohých
posměšků. Naštěstí to ale ostatní přešlo a nakonec se stala docela i oblíbenou
mezi studenty Bradavic.
Anna byla neobyčejně chytrá a bystrá čarodějka.
V hodinách vždy znala odpověď a nová kouzla se naučila vždy mezi prvními,
proto nebylo divu, že byla studentkou havraspárské koleje. Ke všem se chovala
mile a nikoho neodsuzovala. Nebyla moc průbojná a často se jen soucitně dívala
na šikanované děti. Ráda by jim pomohla, ale nebyla moc statečná.
Před třemi roky, když zrovna vypomáhala v knihovně, si
všimla schouleného chlapce v rohu místnosti. Znala ho jen od vidění. Věděla,
že si ho ostatní často dobírají za jeho zálibu pro zvířata. Nikdy nechápala,
proč, jí osobně kouzelní tvorové přišli fascinující. Možná proto, že byla
mudlovského původu a dříve se s nimi nesetkala.
Nejdřív ho chtěla nechat samotného. Předpokládala, že chtěl
být jen sám, ale pak uslyšela tichý bolestný vzlyk. Od té doby byli
nerozlučitelní. Všude chodili spolu a stali se nejlepšími přáteli. Anna si
k němu brzy vybudovala mnohem silnější city, než jen přátelství. Ale nikdy
by mu to nedokázala říct. Nejen, že byla v ohledu svých citů velmi
uzavřená, ale hlavně si pamatovala, jak dlouho trvalo, než se jí Newton
otevřel. Než se přestal v její přítomnosti stydět a koktat. Nechtěla ho
tím vystrašit a zničit tak jejich přátelství, kterého si tak moc vážila.
Jenže na začátku tohoto roku se Newt seznámil s tou
zmijozelačkou…Letou Lestrange. Vážně se pokusila s ní vycházet, ale ta
holka byla vyloženě manipulátor. Pokusila se na to Newta nějak taktně
upozornit, ale nakonec ji brzy začal ignorovat. Nejhorší na tom bylo, že si to
ani neuvědomoval.
Najednou to byla jenom ona, kdo chodil krmit hypogrify do
Zapovězeného lesa, ne dva neodlučitelní přátelé. Najednou se v páteční a
sobotní noci prodírala jen ona sama temnou rouškou hradu až do astronomické
věže, aby mohla pozorovat noční oblohu. Ne dva přátelé, co dělávali všechno
společně. Ne. Newt teď trávil všechen svůj čas s Letou a Anna byla
zapomenuta v pozadí.
Anna se vracela ze své obchůzky v lese. Unaveně se
svalila do křesla v havraspárské společenské místnosti a zaklonila hlavu
dozadu. Najednou si k ní přisedla její spolubydlící.
„Čau, Beth.“ Pozdravila jí rudovláska a lehce se na ni
usmála.
„Ty…o tom nevíš?“ Zeptala se nejistě blondýnka. Anna se na
ni zvědavě podívala a zakroutila hlavou. Beth si povzdechla. „Newt…dnes ho
vyhodili z Bradavic.“
Anna na ni nevěřícně zírala. Slyšela dobře? Řekla jí právě
Beth, že její nejlepší přítel byl vyloučen?
„Co?“ Dostala ze sebe Anna.
„Nevím, co se přesně stalo.“ Usmála se soucitně. „To je
všechno, co vím.“
Anna zavrtěla hlavou: „Ne…dobrý…díky.“
Rudovláska vyběhla ze své koleje a běžela přímo do komnaty
nejvyšší potřeby. Věděla, že tam bude. Bylo to jediné místo, kam chodí, když je
nějak rozrušený.
Anna opatrně otevřela dveře od komnaty a tiše vkročila
dovnitř. Ponurou místností se ozývali srdceryvné nářky a dívka ihned věděla, že
je tu správně.
„Newte?“ Zeptala se jemně, tak, aby ho nevylekala. Pomalu
k němu vykročila a položila mu ruku na rameno. „Ach, bože, co se stalo?“
Zeptala se, když si všimla, že je celý dotlučený.
Newt se na ni podíval: „Ann, mě je to všechno tak líto.“
Anna si povzdechla a přitáhla si jej do své náruči. Jednou rukou se mu
prohrabovala v jeho vlnitých vlasech a druhou ho konejšivě hladila po
zádech.
„Newte? Je to pravda?“ Anna se musela zeptat. „Vyhodili tě?“
„Zítra odjíždím.“ Anna nepotřebovala slyšet víc. Její
nejlepší přítel odchází pryč.
„Ne, ne, ne, ne…Ty…nemůžeš mě tu nechat!“ Začala sama
plakat. „Já tě potřebuju! Co budu bez tebe dělat?“
Newt si vyměnil s Annou roli a teď ji on držel
v náruči. Položil si bradu na její hlavu a tiše ronil slzy do jejích
vlasů.
Seděli ta přes půl hodiny, když Anna znovu promluvila:
„Půjdu s tebou.“
Newt zakroutil nesouhlasně hlavou: „Ne. Dostuduješ.“
„Ale, Newte…“
„Ann, ani nevíš, jak bych byl šťastný, když bys byla se
mnou. Ale mnohem šťastnější budu, když zůstaneš tady, v bezpečí Bradavic,
dostuduješ a staneš se nadanou a žádanou čarodějkou.“ Newt se na chvíli odmlčel
a Anna v jeho očích viděla, že to myslí upřímně. „Jsem si jistý, že budeš
úžasná, ať už budeš dělat cokoliv. A jednoho dne…si tě najdu. Já vím, že…že
jsem se ti v poslední době nevěnoval a strašně mě to mrzí. Snad…snad mi to
odpustíš.“ Dokončil Newton a svůj pohled stočil na špičky svých bot. Nechtěl vidět,
jak jí tím určitě ublížil.
Anna zavrtěla hlavou: „Ne, to je v pořádku. Nic…nic ti
nevyčítám.“ Myslela to vážně. Když ho tu uviděla tak zlomeného, veškerá zloba
vůči němu jí opustila. Vždyť ho vyhodili, co to je vůči pár týdnům?
„Děkuju.“ Usmál se Newt. Vypadalo to až komicky na jeho rudé
mokré tváři od pláče. „Moc to pro mě znamená.“
Zítřejší ráno sledovala Newta od brány, jak odchází
s klíčníkem ke kočáru, který tam na něj už čekal. Před pár minutami si
řekli své sbohem. Následující rok a půl budou pro ni velmi obtížné. Slíbila
Newtovi, že to zvládne a vystuduje Bradavice. Anna ho nechtěla zklamat. Věděla,
že je to pro něj hodně těžké. I přes šikanu, kterou si od ostatních studentů
užil, Bradavice miloval. A navíc mu bylo jasné, že v očích jeho rodičů
bude jen ještě větší budižkničemu.
Anniny oči se naplnily slzami. Chtěla svého přítele tady
s ní. Chtěla ho znovu obejmout a říct mu, jak moc pro ni znamená. Chtěla
se ujistit, že si to nebude Newt vyčítat, a že si bude vědom, jak skvělý člověk
vlastně je.
Bohužel, nic, co by mu chtěla najednou říct, se Newt nikdy
nedozví. Pochopila, že teď nejspíš bude hodně cestovat v exotických
oblastech a Anna se neodvažovala posílat sovu tak daleko a do neznáma. Stejně
jako Newt, který nerad zatěžoval sovy takovou dálkou.
Její přítel jí bude chybět. Ale věřila mu, že si jí najde,
až přijde správný čas…
O třináct let později…
Anna už byla dospělá žena. Své vlasy už neměla bláznivě
rudé. Ne, nechávala je ve své přírodní barvě, havraní černé. Nechávala si je
dorůstat jen do délky ramen, nikdy neměla ráda dlouhé vlasy.
Odstěhovala se do New Yorku. Našla si zde práci
v MACUSA a časem se zabydlela u sester Goldsteinových. Měla je velmi ráda.
Tina byla dokonalá. Byla nádherná, vysoká a štíhlá a hlavně chytrá a hodná. Queenie
ale byla ale zlatíčko. Nikdy nepotkala tak moc empatickou a hodnou ženu, jako
byla ona. Nikdy jí moc netrápilo, že dokázala číst lidem myšlenky. Jelikož byla
zběhlá v nitrobraně, nedělalo jí problém udržet jí mimo její hlavu, pokud
si chtěla něco nechat pro sebe. Queenie to naštěstí chápala a respektovala.
Jednoho dne byla velmi utahaná, a proto se rozhodla dát si
pár minut spánku. Tina zrovna nebyla doma a Queenie i bez nutnosti použití
nitrozpytu věděla, že potřebuje chvíli sama pro sebe.
Jenže najednou uslyšela hlasy cizích lidí. A rozhodně to
nebyly ženské hlasy. Anna pomalu vstala a pootevřela dveře. Škvírou uviděla
silnějšího muže, který byl očividně mimo. Za ním stál vysoký, dobře stavěný muž
a v rukou držel hnědý kufr. Když uviděla jeho obličej, ztuhla. Byl to…byl
to Newt?
Nikdy na svého dávného přítele nezapomněla. Stýskalo se jí
po něm. Nikdy nepřestala chovat k němu city. Jenže nedokázala uvěřit, že
to je on. Po tak dlouhé době…A pak najednou promluvil. A ona si byla jistá, že
je to on. Ten hlas, ten uklidňující nejistý hlas by poznala kdekoliv i po těch
letech, kdy se ještě více zmužnil.
„Annie?!“ Uslyšela Queenie. Věděla, že jí znovu četla
myšlenky. Jinak by se jí nikdy neodvažovala budit.
Anna chvíli počkala, a nakonec vyšla z pokoje. Tina jí
začala představovat, ale dívka jí nevěnovala pozornost. Jen sledovala Newta,
který…se na ni zvláštně díval. Poznával jí? Pamatoval si vůbec na ni?
Anně bylo jedno, zda bude vypadat za exota. Pomalu přešla
k Newtovi a silně ho stiskla.
„Ann.“ Uslyšela nejisté zamumlání u její hlavy. Anna začala
plakat. Po tolika letech má svého přítele zpět.
„Newte.“ Usmála se, když se odtáhla. „Chyběl si mi.“
Přiznala se a nechala sklouznout pramen svých vlasů do obličeje. Newt
instinktivně zvedl svou ruku a jemně jí černé vlasy odhrnul.
„Ty mě taky, Ann.“ Jeho oči zářili štěstím. Dívku, kterou
tak dlouho hledal, konečně našel. „Zase máš černé vlasy.“
„Jo…“ Chtěla ještě něco dodat, ale uslyšela Tinino
odkašlání.
„Chcete nám vysvětlit, co se to tu děje, nebo…“
„Oh, omlouvám se.“ Zrudla Anna. „Newt a já…jsme byli přátelé
v Bradavicích…Jen jsme se dlouho neviděli.“ Usmála se nevinně a chytla
Newta za ruku. Ten si jí znovu přitáhnul do náručí. Anna se začala smát a
nesnažila se další slzy zastavit.
0 komentářů:
Okomentovat